Copyright Partner


 
 

 DŮVODOVÁ ZPRÁVA K AUTORSKÉMU ZÁKONU 


OMLUVTE PROSÍM DOČASNOU GRAFICKOU PODOBU TEXTU


Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským

a o změně některých zákonů (autorský zákon)

 

(vydán pod č. 121/2000 Sb. v částce 36/2000 Sb . dne 12.5.2000)

 

 

Obecná část

 

Zhodnocení platného právního stavu

 

Zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), platil v nezměněné podobě až do roku 1990. Relativní stabilitu autorského zákona vytvářel především monopol státu na šíření autorských děl. Filmová studia, nakladatelství, vydavatelství, televizi a rozhlas stát vlastnil a v důsledku toho kontroloval i činnost organizací zastupujících autory ve výkonu jejich práv v tuzemsku i v zahraničí. Dalším důvodem zachování autorského zákona beze změn a doplňků byla obecná ustanovení týkající se např. užití díla, která umožnila tuto právní úpravu aplikovat i pro případy šíření děl novými technologiemi (šíření CD, videokazet apod.)

 

Po roce 1989 byl autorský zákon šestkrát novelizován. Dvě novely autorského zákona lze označit jako zásadní.

 

Zákon č. 89/1990 Sb. zrušil povinné zprostředkování užití děl do zahraničí a ze zahraničí, prodloužil trvání práv výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních vysílatelů z 25 na srovnatelných 50 let v zemích EU, prodloužil trvání autorského práva k dílům filmovým z 25 na 50 let, přiznal peněžní formu satisfakce v případě vzniku závažné újmy nemajetkové povahy vzniklé porušením práva, přiznal autorům a jiným nositelům práva odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro soukromou potřebu na podkladě rozhlasového či televizního vysílání nebo zvukového či zvukově obrazového záznamu (zpoplatnění nenahraných nosičů) a zavedl poprvé v ČR ochranu počítačových programů.

Zákon č. 86/1996 Sb. především upravil závazky vyplývající z Dohody o obchodních vztazích mezi vládou ČR a USA (č. 158/1991 Sb.), týkající se ochrany počítačových programů, databází a zvukových záznamů. Výslovně přiznal autorům a ostatním nositelům práv právo na pronájem a půjčování originálu či rozmnoženin díla, rozšířil nároky nositelů při zásahu do jejich chráněných práv v důsledku neoprávněného používání dekodérů a upravil opatření na hranicích, které mohli požadovat autoři a jiní nositelé práv při vývozu nebo dovozu rozmnoženin pořízených bez jejich souhlasu.

 

Těmito dvěma novelami se ochrana práva autorského a práv souvisejících s právem autorským dostala na úroveň ochrany těchto práv srovnatelnou se zeměmi EU a průmyslovými státy. Převzetí acquis communautaire duševního vlastnictví, jakož i závazků z mezinárodních úmluv a smluv, jimiž je Česká republika vázána, nebo k nimž hodlá v blízké budoucnosti přistoupit, vyžaduje však již zpracování nového právního přepisu. I Legislativní rada vlády konstatovala, že předpisy ES byly sice do autorského zákona částečně promítnuty, ale v důsledku četných novel se tento zákon stal nepřehledným a byla narušena jeho systematika.

 

Odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy

 

Navrhovaná právní úprava je především komplexní úpravou práva autorského a práv souvisejících s právem autorským, tak jak se vyvíjela v rámci mezinárodních autorskoprávních úmluv a smluv a jakou obsahují i některé autorské zákony členských států EU. Návrh zákona obsahuje také prostředky ochrany práva autorského a práv souvisejících s právem autorským a zahrnuje i kolektivní správu práv, která byla dosud upravena v samostatném zákoně.

 

Z hlediska koncepce práv duševního vlastnictví návrh autorského zákona odpovídá kontinentálnímu pojetí práva. Právo k výsledkům duševní činnosti se přiznává fyzické osobě a je zařazováno do základních lidských práv. Osobnostněprávní pojetí práv duševního vlastnictví určuje povahu těchto práv, která jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát.

 

Oproti dosavadní úpravě, podle níž osobní a majetková práva tvořila nedílný celek i z hlediska přechodu těchto práv pro případ smrti, je základem navrhované právní úpravy koncepce dualismu práv osobnostních a práv majetkových. Při tomto pojetí osobnostní práva zanikají mortis causa; majetková práva přecházejí na dědice a v případě odúmrti připadnou státu. V důsledku této koncepce nemůže se také stát dílo volným před uplynutím doby trvání práv tak, jak tomu bylo podle autorského zákona z roku 1965.

 

Autorský zákon jako zvláštní zákon k občanskému zákoníku přebírá základní zásadu občanského smluvního práva, tj. zásadu smluvní volnosti; zákonná úprava platí teprve tehdy, není-li smluvními stranami sjednáno jinak. Zároveň se i pro oblast práva autorského a práv souvisejících s právem autorským upravuje jednotný smluvní typ - licenční smlouva a úprava sleduje i terminologickou jednotu s existující úpravou licenční smlouvy podle obchodního zákoníku.

 

Zásada smluvní volnosti je dotčena potřebou výjimečně upravit některé instituty, u kterých není možné, aby se strany dohodly jinak, jako např. nemožnost vzdání se práva autorského, nemožnost převodu práva autorského, povinná kolektivní správa práv v určitých zákonem stanovených případech.

 

Návrh rozšiřuje hmotněprávní nároky autora, kterých se může domáhat při porušení svého práva, jako je stažení a zničení rozmnoženin díla pořízených neoprávněně. Zároveň touto úpravou ČR plní závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodní smlouvy, jíž je vázána (viz níže).

 

Návrh přiznává některá nová související práva shodně s legislativou ES, jako je právo výrobce zvukově obrazového záznamu, právo zveřejnitele k dosud nezveřejněnému dílu, k němuž uplynula doba trvání majetkových práv, a dále právo nakladatele. Ve větší míře návrh poskytuje ochranu nositelům práv souvisejících, kteří vynakládají značné investice do šíření děl moderní technologií. Zároveň úprava sleduje vyvážený vztah mezi právy autorů a výkonných umělců a uživatelů těchto předmětů ochrany, které mají nezanedbatelný obchodní význam.

 

V souladu s fungováním jednotného trhu i s předměty ochrany podle práva autorského a práv souvisejících se prodlužuje doba ochrany autorských děl na 70 let po smrti autora a obnovuje se ochrana práva autorského a práv souvisejících tak, aby právo autorské, právo výkonných umělců a ostatních nositelů práv souvisejících trvalo na území ČR stejně jako v členských zemích EU. Neobnovení ochrany práv autorů či výkonných umělců a ostatních nositelů práv by vedlo k nežádoucí diskriminaci těchto českých subjektů ve vztahu k obdobným nositelům práv z členských zemí EU.

 

Nezbytnost navrhované právní úpravy v jejím celku

 

Navrhovaná právní úprava odpovídá úpravám práv duševního vlastnictví v tradičních zemích s tržní ekonomikou. Teprve v souvislosti s rozvojem jednotného trhu a nových technologií, umožňujících šíření děl v nehmotné podobě přes hranice států, se zintenzivňují snahy o sladění práv duševního vlastnictví na mezinárodní a regionální úrovni. Ze zásady teritoriální působnosti autorského zákona vyplývá, že se český autorský zákon aplikuje i na práva zahraničních autorů, jestliže se jejich díla stávají předmětem užití na území ČR. Je proto třeba, aby byla k dispozici komplexní právní norma odpovídající vysokému standardu ochrany práv duševního vlastnictví. Některé státy zahrnují do autorského zákona i úpravu procesních prostředků k uplatnění těchto práv. Návrh však respektuje, že platí odvětvový systém práva a nenavrhuje proto úpravu procesních prostředků pro uplatnění práv duševního vlastnictví, která přesahuje kompetenci ministerstva.

 

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s ústavním pořádkem ČR

 

Ústavním východiskem navrhované právní úpravy je čl. 34 Ústavní listiny základních práv a svobod. Návrh zákona je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem České republiky i s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

 

 

Zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s právními akty Evropských společenství

 

 

Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, publikované pod č. 7/1995 Sb. (dále jen "Evropská dohoda"), se v čl. 67 ČR zavázala pokračovat ve zlepšování ochrany práv duševního, průmyslového a obchodního vlastnictví, aby byla v ČR dosažena podobná úroveň ochrany existující ve Společenství, včetně srovnatelných prostředků k prosazování takových práv. Zároveň se zavázala účastnit se mnohostranných úmluv o právech duševního vlastnictví, které jsou uvedeny v odstavci 1 přílohy XVII, jichž jsou členské státy stranami nebo jež jsou členskými státy de facto prováděny (viz níže).

 

V čl. 69 Evropské dohody ČR uznala, že důležitou podmínkou pro ekonomické zapojení ČR do Společenství je sbližování stávajících a budoucích právních předpisů ČR s právními předpisy Společenství a zároveň se zavázala vyvíjet úsilí k zajištění postupné slučitelnosti vnitrostátního právního řádu s právními předpisy Společenství.

 

Právní předpisy Společenství v oblasti práv duševního vlastnictví, upravující právo autorské a práva související s právem autorským, byly přijaty v průběhu posledního desetiletí. Sladění práv duševního vlastnictví souvisí až se vznikem jednotného trhu a volného pohybu zboží a služeb s předměty chráněnými těmito právy a také s tím, že tato oblast práv byla úspěšně upravena řadou mezinárodních autorskoprávních úmluv a smluv.

 

Právní předpisy Společenství tvoří

 

směrnice 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů

směrnice 92/100/EHS o právu na pronájem a na půjčování a o některých právech souvisejících s právem autorským v oblasti duševního vlastnictví

směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých pravidel z oboru práva autorského a práv souvisejících s právem autorským vztahujících se na satelitní vysílání a na kabelový přenos

směrnice 93/98/EHS o harmonizaci ochranné doby práva autorského a některých práv souvisejících s právem autorským

směrnice 96/9/ES o právní ochraně databází.

 

 

Bílá kniha o přípravě přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie charakterizuje hlavní principy směrnic takto:

 

Směrnice 91/250/EHS zavádí účinnou ochranu počítačových programů a slaďuje pravidla, jimiž se spravuje ochrana počítačového programu, který je hlavní součástí systému zpracování dat a je svrchovaně důležitý pro rozvoj výroby a technologie.

 

Směrnice 92/100/EHS o právu na pronájem a na půjčování a o některých právech souvisejících s právem autorským v oblasti duševního vlastnictví a směrnice 93/98/EHS, slaďující dobu ochrany práva autorského a práv souvisejících s právem autorským, jsou základními stavebními kameny komunitární harmonizace v oblasti práva autorského a práv souvisejících s právem autorským. První směrnice je "horizontální"; zavádí výlučná práva pronájmu a půjčování, kde se nositelům práv zajišťuje podíl na užitcích, které lze z nových forem využívání děl a výkonů mít. Slaďuje práva související s právem autorským a pomáhá tak v boji s pirátstvím. Druhá směrnice slaďuje na vysoké úrovni dobu, po kterou jsou všechna díla a výkony chráněny. Tím napomáhá volnému pohybu zboží a služeb v kultuře a odstraňuje poruchy hospodářské soutěže, které způsobují rozdíly v úrovni ochrany.

 

Směrnici 93/83/EHS o koordinaci určitých pravidel z oboru práva autorského a práv souvisejících s právem autorským vztahujících se na satelitní vysílání a kabelový přenos lze označit za zásadní pro tyto způsoby šíření předmětů ochrany. Stanoví právní režim, kterým se řídí satelitní vysílání a stanoví povinnou kolektivní správu práv v případě kabelového přenosu.

 

Nejmladší legislativní úpravou je směrnice 96/9/ES o právní ochraně databází, která konstituuje nové právo sui generis pořizovatele databáze. Vzhledem k tomu, že toto zvláštní právo pořizovatele databáze není dosud upraveno mezinárodní autorskoprávní smlouvou, bude Česká republika chránit jen práva pořizovatelů databází z členských zemí EU, pokud bude uzavřena dvoustranná dohoda, kterou na návrh Komise sjednává Rada EU ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 3 této směrnice.

 

Legislativním procesem v EU probíhají další dvě směrnice, vztahující se na tuto oblast práv duševního vlastnictví, a to návrh směrnice o harmonizaci některých aspektů práva autorského a práv souvisejících v informační společnosti, a dále směrnice o právu autora na výnosech z opětného prodeje originálu výtvarného díla. Také první směrnice je v návrhu autorského zákona zapracována. Vychází totiž ze smlouvy, která byla na mezinárodní úrovni přijata v roce 1996, a k níž hodlá ČR přistoupit po přijetí nového autorského zákona (viz níže). Druhá směrnice se týká práva na slušné vypořádání (tzv. droit de suite), které zná platný zákon a návrh tuto úpravu s určitou modifikací přebírá.

 

Zhodnocení souladu navrhované právní úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána

 

Česká republika je vázána zejména těmito významnými mezinárodními smlouvami:

Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 8. září 1886, naposledy revidovaná v Paříži v roce 1971 (dále jen "Bernská úmluva"), které se ČR účastní od roku 1921 a pařížským zněním je vázána od 11. dubna 1980. Jde o tradiční autorskoprávní úmluvu, která stanoví pro členské státy povinnost ochrany práva autorského alespoň na minimální úrovni zakotvené v úmluvě. Zároveň obsahuje výhrady ve prospěch národních úprav pro oblasti výslovně v úmluvě uvedené, např. výjimky z výlučného práva autora, rozsah působnosti autorského zákona na díla užitého umění, zásadu teritoriality, podle které se ochrana práv duševního vlastnictví řídí právní úpravou státu, kde se ochrana uplatňuje. Úmluva obsahuje pravidlo srovnání doby ochrany, podle kterého ochrana nepřesáhne dobu stanovenou ve státě původu díla. Tato zásada však byla prolomena přijetím směrnice 93/98/EHS.

Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a televizních a rozhlasových organizací, uzavřená v Římě 26. října 1961 (dále jen "Římská úmluva"), které se ČR účastní s účinností od 14. srpna 1964. Při přístupu k této úmluvě ČR uplatnila výhradu ve smyslu čl. 16 odst. 1 písm. a) bod (iii) a (iv), pokud jde o odměnu za druhotné užití zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům pro rozhlasové vysílání nebo pro veřejný přednes podle čl. 12. Podle této výhrady neplatí článek 12 v ČR vůbec pro zvukové záznamy vydané k obchodním účelům výrobcem, který není občanem (subjektem) jiného smluvního státu; pro zvukové záznamy, jejichž výrobcem je občan jiného smluvního státu, platí tento článek jen v rozsahu a po dobu, jak tento stát poskytuje ochranu zvukovým záznamům poprvé zaznamenaným subjektem ČR. Římská úmluva upravuje na minimální úrovni majetková práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních vysílatelů. Směrnice 92/100/EHS přiznává výkonným umělcům práva v širším rozsahu.

Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights, dále jen "Dohoda TRIPS"), uzavřená v rámci Dohody o Světové obchodní organizaci (WTO). Dohodu TRIPS Česká republika uplatňuje od 1. ledna 1996. Tato dohoda odkazuje v oblasti práva autorského a práv souvisejících s právem autorským na minimální úroveň ochrany podle Bernské úmluvy a Římské úmluvy. Upravuje některá nová práva mezinárodně uznávaná, jako je právo na ochranu počítačových programů, právo na pronájem a na půjčování, ochranu databází, zásadu vyčerpání práva a zejména zavazuje státy chránit zvukové záznamy po dobu 50 let od pořízení záznamu, a to i těch, u nichž dosavadní kratší ochranná doba uplynula. Dohoda TRIPS je spíše známá tím, že poprvé na mezinárodní úrovni upravuje závazky členských států, které mají přijmout v oblasti vynucování práva, a to jak ve správním, civilním či trestním řízení. Obsahuje dále ustanovení o opatřeních na hranicích, kterých se nositelé práv mohou domáhat v případě dovozu či vývozu nedovolených rozmnoženin děl, výkonů a zvukových záznamů.

Návrh obsahuje všechny závazky, které ČR převzala těmito mezinárodními autorskoprávními úmluvami a smlouvami. Je také v souladu s dalšími smlouvami Světové organizace duševního vlastnictví (World Intellectual Property Organization, dále jen "WIPO"), které byly přijaty na diplomatické konferenci v roce 1996, a pro něž se používá název internetové smlouvy. Jde o Smlouvu WIPO o právu autorském a Smlouvu WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech. K těmto smlouvám ČR přistoupí po přijetí navrhované právní úpravy. Závazky z těchto smluv se odrazily také v navrhované směrnici EU o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv souvisejících v informační společnosti.

 

Předpokládaný hospodářský a finanční dosah navrhované právní úpravy

 

Navrhovaná právní úprava nebude mít dopad na státní rozpočet. Uživatelé děl budou muset přizpůsobit své ediční, dramaturgické, programové a jiné plány rozsahu svých finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že návrh rozšiřuje nositele práv souvisejících o nakladatele a výrobce zvukově obrazových záznamů (audiovizuálních děl), budou se tito nositelé podílet na odměnách za rozmnožování jejich chráněných předmětů a tím rozšíří i své finanční zdroje.

Pokud jde o výkon práv přiznaných výrobcům audiovizuálních děl, který se svěřuje Státnímu fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie, lze předpokládat, že tato práva bude pro Fond obstarávat obchodní zástupce obdobně, jako je tomu u práv k filmům za období let 1965 až 1991.

 

 

 

Zvláštní část

 

K  § 1

 

Návrh vymezuje v  § 1 předmět právní úpravy, tedy především oblast práva autorského. Upouští se zároveň od tradičního vymezení předmětu úpravy podle dosavadního autorského zákona (o dílech literárních, vědeckých a uměleckých), neboť díla literární jsou díly uměleckými nebo vědeckými.

Zároveň se upravují práva související s právem autorským, která vedle tzv. práv příbuzných (práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních vysílatelů) zahrnují nově i práva výrobců zvukově obrazových záznamů, právo nakladatele a právo zveřejnitele dosud nezveřejněného volného díla, t.j díla, u něhož uplynula doba ochrany majetkových práv. V rámci autorského zákona se upravují z praktických důvodů, jak je obvyklé i v jiných evropských zemích, také zvláštní práva pořizovatelů databází.

Dále návrh zákona zahrnuje i úpravu kolektivní správy práv autorských a práv souvisejících s právem autorským, která byla dosud upravena samostatným zákonem č. 237/1995 Sb., a to vzhledem k potřebě komplexní úpravy v jedné právní normě.

Konečně zákon upravuje specifické prostředky ochrany práva autorského a práv souvisejících a uplatňování těchto práv, kterými ČR plní své současné i budoucí závazky vyplývající z mezinárodních autorskoprávních smluv a jiných dokumentů.

 

K  § 2

 

Návrh vymezuje v  § 2 pojem díla, jakožto předmětu práva autorského, v souladu s kontinentální úpravou od druhé poloviny minulého století, kterou zakotvila v roce 1886 Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl.

Rozhodujícím znakem pro splnění podmínky ochrany podle autorského zákona je, že dílo musí být výsledkem tvůrčí činnosti autora jako fyzické osoby a nepřihlíží se přitom k formě vyjádření díla, ani k účelu nebo k hodnotě výsledku této činnosti.

V odstavci 1 je uveden demonstrativní výčet autorských děl. Podle odstavce 2 se chrání i taková díla, která sice nesplňuji požadavek jedinečnosti, ale jsou původní v tom smyslu, že jsou autorovým vlastním duševním výtvorem.

Předmětem ochrany je nejen dílo dokončené, ale ochrana se poskytuje i jeho vývojovým fázím; stejné platí i o názvu díla a jménech postav.

Podle ustanovení odstavce 4 je chráněno také dílo, které bylo vytvořeno jako zpracování včetně překladu díla jiného autora. Výsledek zpracování ovšem musí vykazovat znaky tvůrčí činnosti zpracovatele. V praxi půjde např. o zdramatizování románu, hudební úpravy (variace a aranžmá), napodobeninu díla výtvarného umění v jiném uměleckém oboru apod. Ke zpracování včetně překladu do jiného jazyka je třeba vždy souhlasu autora původního díla. Proto se o dílech vzniklých zpracováním nebo překladem hovoří také jako o dílech odvozených. Od zpracování je nutno přísně odlišovat užití pouhého námětu jako takového k vytvoření díla jiného. Na rozdíl od zpracování, užití pouhého námětu (myšlenky) obsaženého v cizím díle k vytvoření nového původního díla je volné a není tedy vázáno na souhlas autora, z jehož díla byl námět použit.

Samostatným předmětem práva autorského je dílo souborné (odst. 5 ), kde dochází k tvůrčí činnosti právě při výběru nebo uspořádání celku jeho pořadatelem. Je pak nerozhodné zda při této tvůrčí činnosti dochází k výběru a řazení děl ve smyslu tohoto zákona, nebo jiných informací nebo skutečností, které podmínku díla ve smyslu tohoto zákona nesplňují. Za této situace může být považována za souborné dílo i databáze, obsahující výlučně jen určitá fakta, která jednotlivě nevykazují náležitosti díla ve smyslu práva autorského. Tvorba souborných děl se bude v praxi často vyskytovat v pracovněprávním vztahu pořadatele, na jehož podkladě bude práva k souboru vykonávat zaměstnavatel. Pokud budou do souboru zařazena autorská díla, je samozřejmé, že k jejich zařazení do souboru musí vyslovit jejich autoři předchozí svolení. I po zařazení díla do souboru zachovává se právo takového autora nakládat se svým dílem samostatně.

V odstavci 6 návrh uvádí, co dílem podle tohoto zákona není, např. denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě.

 

K  § 3

 

Zahrnuje tradičně v souladu s Bernskou úmluvou a vnitrostátní úpravou převážné většiny evropských států výluky z ochrany podle práva autorského těch předmětů, které sice splňují náležitosti ochrany podle práva autorského (neboť jde o autorská díla), avšak veřejný zájem na jejich volném šíření a přístupu veřejnosti k nim je z ochrany vylučuje. V případě jejich takového úředního užití se nevyžaduje ani svolení autora, ani není nutné poskytnout odměnu. To platí i o překladech takových děl do jiného jazyka, samozřejmě však jen tehdy, jestliže se jejich užitím sleduje týž účel, pro který byly z ochrany vyloučeny jejich předlohy.

U výtvorů tradiční lidové kultury se vychází z předpokladu, že jejich autor není znám a užití takových výtvorů je volné, jestliže se užívají v autentické podobě. To neplatí v případě jejich chráněného zpracování; provedení výkonnými umělci je samozřejmě chráněno v rámci práv souvisejících.

Stejně tak se vylučují z autorskoprávní ochrany politické projevy a řeči pronesené při soudním jednání v zájmu aktuálního informování veřejnosti. Souborné vydání takových projevů nebo jejich zařazení do sborníků je však možné jen se souhlasem autorů, kteří je proslovili, neboť v opačném případě by mohlo dojít i k zásahu do jejich osobnostních práv.

 

K  § 4

 

Zveřejnění a vydání díla podle odstavců 1 a 2 jsou významné právní skutečnosti pro obsah a rozsah ochrany autorského díla. Se zveřejněním nebo vydáním díla jsou spojovány zákonné výjimky a omezení autorského práva ( § 29 a násl.); zveřejnění je významné také pro dobu trvání práva autorského a pro vymezení ochrany v mezinárodních vztazích.

 

K  § 5

 

Návrh  § 5 vychází z koncepce, že tvůrčí schopností je nadána pouze fyzická osoba (podle principu materiální pravdy) na rozdíl od angloamerické koncepce, podle níž může být považována za originárního nabyvatele práva autorského ze zákona i osoba právnická, např. výrobce filmu. Logickým důsledkem této koncepce je, že zákon svěřuje jiným osobám originárně pouze výkon práva autorského nikoli právo autorské samé.

 

K  § 6 a 7

 

V zájmu právní jistoty se upravuje autorství k dílu na podkladě vyvratitelné zákonné domněnky, která platí i pro dílo označené pseudonymem v případě, že tento pseudonym nevzbuzuje pochybnost o totožnosti autora.

V ostatních případech v zájmu respektování autorova osobnostního práva uvést dílo pod pseudonymem nebo anonymně, zmocňuje zákon oprávněného uživatele uplatnit vlastním jménem na účet autora právo na ochranu autorských práv. To neplatí v případě, že autor svou totožnost veřejně prohlásí nebo je-li jeho totožnost obecně známá.

 

K  § 8

 

O spoluautorství jde tehdy, jestliže společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů vznikne dílo jediné, i když jednotlivé příspěvky spoluautorů výsledného jednotného a nedílného díla lze rozeznat. Kritériem pro posouzení jednotnosti a nedílnosti díla je, jsou-li příspěvky jednotlivých autorů způsobilé k samostatnému užití či zda tuto způsobilost má pouze celek díla. Pouze v tomto druhém případě jde o dílo spoluautorské; v prvém případě může jít např. dílo souborné. Spoluautorství vzniká obvykle spoluprací v témže uměleckém nebo vědeckém oboru. Spoluautorské dílo nevznikne např. z příspěvků autora literární složky, autora hudební složky, popř. autora výtvarné složky díla; může však jít o dílo souborné nebo o díla pouze spojená bez tvůrčího přínosu.

Činnost spoluatorů nemusí být současná a může se uskutečnit i postupně, avšak musí probíhat ještě před dokončením díla. Dodatečná tvůrčí činnost ve vztahu k dílu již vytvořenému, naplňuje znaky zpracování ve smyslu  § 2 odst. 4 nebo vede ke vzniku dodatku, který má povahu samostatného autorského díla a může být s dílem původním pouze mechanicky spojen.

. Spoluautorem není samozřejmě osoba, která k vytvoření díla poskytla jen faktický materiál nebo dala k vytvoření díla pouhý podnět (třeba i jako objednatel díla) nebo poskytla autorovi pomoc technického nebo administrativního charakteru či odbornou nebo znaleckou pomoc.

Jako důsledek povahy spoluatorského díla jako díla jednotného a nedílného stanoví zákon, že autorské právo k takovému dílu přísluší všem společně a nerozdílně. V případě, že by jeden ze spoluautorů chtěl zmařit nakládání se spoluautorským dílem bez vážného důvodu, budou mít ostatní spoluautoři možnost domáhat se nahrazení chybějícího projevu vůle u soudu. Soud zváží, zda důvod odmítnutí souhlasu je natolik závažný, aby spoluautor mohl zabránit užití díla, na jehož tvorbě se spoluautorsky podílel.

Společné výnosy z užití spoluautorského díla se dělí mezi spoluautory podle velikosti tvůrčích příspěvků v poměru mezi nimi dohodnutém; nelze-li tyto příspěvky rozeznat a není-li jiné dohody, má se za to, že podíly jsou stejné.

 

K  § 9

 

Právo autorské vzniká v okamžiku vzniku díla, tj. jakmile je vyjádřeno v objektivní podobě vnímatelné lidskými smysly (slovem, písmem, fotografií, zvukovým záznamem apod.) včetně podoby digitálního záznam. Podmínkou vzniku díla a tím i vzniku práva autorského není, aby dílo bylo vyjádřeno ve formě trvalé; stačí např. proslovení přednášky, zahrání melodie na hudební nástroj apod. V souladu s článkem 5 Bernské úmluvy není vznik práva autorského podmíněn zachováním jakékoli formality (např. registrace díla). Neformálnost ochrany platí i pro požívání práva autorského a jeho výkon.

Logickým důsledkem ustanovení odstavce 1 je to, že ani zničením originálu díla nezaniká právo autorské k němu, stejně tak jako nabytím originálu díla do vlastnictví se nenabývá oprávnění vyplývající z práva autorského, pokud není sjednáno jinak. Právo autorské k dílu (jakožto nehmotnému statku) a právo vlastnické k věci (hmotnému substrátu díla), jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, se každé řídí vlastním právním režimem. Dispozice s právem autorským se nedotýká práva vlastnického a naopak.

Výrazem vlastnictví k věci, jejímž prostřednictvím je dílo vyjádřeno, je neomezené právo nakládat s ní podle vlastního uvážení, pokud nebylo s autorem dohodnuto něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného ze zvláštního zákona. Ustanovení odstavce 4 zdůrazňuje, že vlastník originálu díla nebo jeho rozmnoženiny nemá žádné zvláštní povinnosti k předmětu vlastnictví, který je chráněn podle autorského zákona; to nevylučuje, aby smluvně převzal zvláštní závazek v tomto smyslu, nebo aby musel respektovat zvláštní právní povinnosti vyplývající z veřejnoprávní úpravy, jako např. ze zákona o ochraně kulturních památek.

Ustanovení odstavce 5 upravuje vztah vlastníka stavby, která je dílem architektonickým, k jeho autorovi. Pokud jde o užití výrazu "míra nezbytně nutná", bude třeba jej vykládat vždy ve vztahu ke konkrétnímu případu, přičemž však limitem bude zachování hodnoty díla.

 

K  § 10 a 11

 

Česká právní úprava práv k duševnímu vlastnictví vychází z koncepce práv k nehmotným statkům, kam řadí vedle práv průmyslových také jedinečné výsledky duševní činnosti, jakými jsou díla umělecká a vědecká (viz  § 2). Tyto nehmotné statky je třeba odlišovat od hmotného substrátu, na němž nebo jehož prostřednictvím jsou tato díla vyjádřena. Nehmotný statek je pojmově vymezen právě skutečností, že jeho podstata má duševní (myšlenkovou) povahu, a že existuje nezávisle na hmotném podkladu, jehož prostřednictvím je tento nehmotný statek vnímán a může být kdykoli a kýmkoli současně užíván, aniž by byl spotřebován.

Oproti dosavadní právní úpravě zákonem č. 35/1965 Sb., podle níž osobní a majetková práva tvořila nedílný celek i z hlediska přechodu těchto práv pro případ smrti, se navrhovaná úprava vrací ke koncepci zákona č. 115/1953 Sb., tzn. k dualismu práv osobnostních a práv majetkových (tradiční koncepce francouzská na rozdíl od německé).

Osobnostní práva autorská zahrnují právo na autorství (osobovat si autorství, popř. zveřejnit dílo bez udání jména nebo s pseudonymem) a zejména rozhodnout o zveřejnění díla, čímž je autor srozuměn s tím, že jeho dílo je schopné uvedení na veřejnost. Součástí osobnostních práv je dále právo na nedotknutelnost díla, které obsahuje jednak právo autora udílet svolení ke změnám a jiným zásahům do díla a právo bránit takovému užití díla, kterým by byla snížena jeho hodnota.

Vzhledem ke své nehmotné podstatě jsou osobnostní práva nepřevoditelná a v důsledku toho se jich autor nemůže ani vzdát. Osobnostní práva zanikají smrtí autora. Po smrti autora originárně vzniká osobám v zákoně výslovně uvedeným pouze právo na to, aby jméno autora bylo uvedeno a aby dílo bylo užíváno způsobem nesnižujícím jeho hodnotu. Tato práva jsou časově neomezená a k jejich uplatňování jsou aktivně legitimovány i příslušné právnické osoby sdružující nebo zastupující autory ve výkonu jejich práv. Předkladatel záměrně uvádí širší okruh oprávněných osob na rozdíl od okruhu osob podle  § 15 obč. zák. Tento záměr souvisí s prodloužením doby ochrany na 70 let po smrti autora, přičemž není vyloučené, že žádná z osob uvedených v  § 15 obč. zák. již nebude moci toto právo využít.

 

K  § 12

 

Z osobnostní povahy autorského práva vyplývá, že jedině autor může své dílo užívat popř. udílet svolení k jeho užití třetím osobám. Z tohoto výlučného práva autora zákon činí výjimky a uvádí případy, kdy je dílo možné užít bez souhlasu autora.

V odstavci 3 se zakotvuje expressis verbis právo autora na přístup k dílu, které se za současného právního stavu obtížně dovozovalo z jiných ustanovení autorského zákona. Jde o právo autora, který např. prodal originál svého výtvarného díla, aby mu vlastník přiměřeným způsobem umožnil přístup k tomuto dílu, jestliže je to třeba pro další výkon jeho autorského práva (např. k pořízení fotodokumentace, k reprodukci pro účely vydání).

V odstavci 4 návrh uvádí taxativní výčet výlučných práv; v písmenech a) až e) jde o případy užití díla v hmotné podobě, zatímco pod písm. f) je příkladmý výčet nehmotného šíření díla, které souvisí s moderními technologiemi.

 

K  § 13 až 23

 

Návrh rozvádí jednotlivá oprávnění s ohledem na jednotlivé způsoby užití díla tak, jak se historicky vyvinuly od vynálezu knihtisku až po šíření děl nejmodernější známou technologií. V souladu s přijatou Smlouvou WIPO o právu autorském návrh vymezuje rozšiřování rozmnoženin jako samostatný způsob užití díla na rozdíl od dosavadní právní úpravy, která chápe rozmnožování a rozšiřování pořízených rozmnoženin za jedno užití. Rozumí se tedy, že rozmnožování, jak je definováno v čl. 9 Bernské úmluvě (1971) včetně výjimek z tohoto článku, se plně vztahuje na digitální prostředí, zejména na užití děl v digitální formě. Z toho je nutno vyrozumět, že např. uložení chráněného díla v digitální formě na elektronické medium představuje rozmnožování ve smyslu čl. 9 Bernské úmluvy. Proto zákon v  § 13 odst. 1 upravuje, že rozmnožováním díla je zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě. Obecné ustanovení o rozmnožování děl je třeba v případě počítačových programů vykládat také v souladu s  § 66 o právech autora k počítačovému programu, resp. o výjimkách z tohoto práva.

Návrh výslovně upravuje princip vyčerpání práva, který vychází z evropské legislativy a považuje území Evropské unie za území jednotného trhu pro volný pohyb zboží, kapitálu a služeb, ve kterém se uplatňuje princip regionálního vyčerpání práva. Bez souhlasu nositele práva nemohou se hmotné rozmnoženiny díla paralelně dovážet z třetí, tzn. nečlenské země, byť by byly vyrobeny oprávněně. Princip národního vyčerpání práva je podmínkou vstupu ČR do EU, neboť uplatnění jiného principu, např. mezinárodního vyčerpání práva, by po přístupu ČR do EU bylo v rozporu se zásadami jednotného trhu EU. Vstupem ČR do EU se změní princip národního vyčerpání v regionální. Vyčerpání práva nepřichází v úvahu u služeb.

Ustanovení  § 15 upravuje nové právo, které přiznaly autorům mezinárodní smlouvy jako je Dohoda TRIPS a Smlouva WIPO o právu autorském z roku 1996. Právo na pronájem ale již dříve upravila směrnice 92/100/EHS z 19. 11. 1992. Ustanovení obsahuje definici pronájmu jen pro účely autorského zákona; je odlišná i od dosavadní definice pronájmu podle  § 26a platného aut. zák., který definoval pronájem shodně s  § 663 obč. zák. Základním znakem pronájmu je zpřístupňování originálu nebo rozmnoženiny díla na omezenou dobu nájemci výlučně k jeho soukromé potřebě. Povinnou osobou je pronajímatel, který získává svolení k pronájmu od autora či jiného nositele práva, a který toto autorovo právo vykonává na základě zákona či smlouvy. Rozhodujícím znakem pronájmu je jeho časové omezení a proto se za pronájem nepovažuje takové zpřístupňování díla, které není časově omezeno nebo je nevýdělečné. Pronájem zahrnuje i zpětnou koupi, kdy dochází k vrácení předmětu nájmu pronajímateli za cenu, která je nižší než cena prodejní. Dalším znakem pronájmu je zpřístupňování nájemci pro jeho soukromé užití. Nezahrnuje tedy veřejné užítí, jako je předvádění a provozování filmu formou promítání v kinech, nebo předvádění zvukového záznamu na diskotéce či pronájem výtvarného díla za účelem jeho vystavení, ani pronájem hudební partitury či textů divadelních her nakladatelem pro účely veřejného provozování, aniž by byly tyto rozmnoženiny dány na trh k převodu vlastnictví k takové rozmnoženině.

Pronájem se bude týkat zejména počítačových programů, zvukových a zvukově obrazových záznamů. Proto se výlučné právo na pronájem upravuje též pro další nositele práv, jako jsou výkonní umělci, výrobci zvukových záznamů a výrobci zvukově obrazových záznamů a rozhlasoví a televizní vysílatelé, pokud jsou výrobci zvukových nebo zvukově obrazových záznamů. Výlučné právo na pronájem se přiznává těmto nositelům práv z hlediska možnosti zakázat pronájem těchto předmětů ochrany, alespoň po určitou dobu, např. po vydání zvukových nebo zvukově obrazových záznamů k obchodním účelům. Pronájem totiž může podstatně ovlivnit prodej rozmnoženin předmětů chráněných podle práva autorského.

Ustanovení  § 16 upravuje nové právo na půjčování rovněž odlišně od  § 659 obč. zák., které se liší od práva na pronájem pouze v tom, že jde o zpřístupňování originálu nebo rozmnoženiny díla veřejnosti přístupným zařízením na omezenou dobu k užívání vypůjčiteli pro jeho soukromou potřebu, avšak nevýdělečně. Přiznáním výlučného práva se sleduje stejný účel jako u pronájmu, a to zakázat půjčování, jestliže by podstatně ovlivnilo odbyt rozmnoženin na trhu. Zároveň se však bere ohled na kulturně politické zájmy státu a zájem na vzdělávání. V návaznosti na to obsahuje  § 38 odst. 1 a 2 tohoto návrhu výjimku pro knihovny, archivy a jiná nevýdělečná školská, vzdělávací a kulturní zařízení, avšak tato výjimka se nevztahuje na půjčování zvukových či zvukově obrazových záznamů, nejde-li o půjčování těchto záznamů výlučně pro potřeby zdravotně postižených v souvislosti s jejich postižením.

 

Ustanovení  § 17 upravuje výlučné právo autora rozhodnout o zveřejnění díla jeho vystavením na místě veřejnosti přístupném, ať již zdarma nebo proti zaplacení vstupného. Vzhledem k moderním prostředkům šíření děl, se výslovně uvádí, že vystavením díla není jeho užití v telekomunikační síti, i když jde rovněž o zveřejnění díla ve smyslu ustanovení  § 4 odst. 1 návrhu.

Pod hromadným pojmem sdělování veřejnosti podle  § 18 jsou uvedeny demonstrativně všechny dosud známé způsoby šíření díla v nehmotné podobě, at již na podkladě díla živě provozovaného výkonnými umělci nebo ze záznamu, po drátě nebo bezdrátově. Definice provozování a přenosu jsou v souladu s dosavadním pojetím těchto pojmů tradičně již upravených Bernskou úmluvou (1971) v čl. 11 odst. 1 až 11ter odst. 1.

Sdělováním veřejnosti je také zpřístupňování díla podle požadavku objednatele pomocí internetu. Toto právo autora je upraveno v nové Smlouvě WIPO z roku 1996 a je obsaženo také v návrhu nové směrnice Společenství o informační společnosti.

V  § 19 se definují klasické způsoby živého provozování díla výkonnými umělci, zahrnující i přenos provozování, jestliže se tak děje mimo prostor, ve kterém se dílo živě přednáší, provádí nebo předvádí.

Ustanovení  § 20 definuje provozování díla, ovšem ze zvukového nebo zvukově obrazového záznamu pomocí přístroje k přenosu zvuku nebo zvuku a obrazu (např. diskotéky, divadlo hudby). Nezahrnuje provozování vysílaného díla, které je upraveno v  § 23.

Právo dílo vysílat rozhlasem nebo televizí a právo dílo šířit po kabelu upravuje  § 21. Rovněž vychází z čl. 11bis Bernské úmluvy. Za součást vysílání se ve shodě se směrnicí 93/83/EHS ze dne 27. 9. 1993 považuje jeho kabelové šíření, vysílání pomocí satelitu a dále vysílání, které veřejnosti zpřístupňuje původní vysílatel pomocí dekodéru.

V  § 22 se upravuje jako samostatný způsob šíření přenos rozhlasového či televizního vysílání jak bezdrátově, tak po kabelu, pokud jej uskutečňuje jiný subjekt než původní vysílatel. V druhém odstavci se zachovává dosavadní úprava, podle které se za přenos po kabelu nepovažuje umožnění příjmu na společné televizní anténě.

Již římské znění Bernské úmluvy z 1928 (v autorském zákoně č. 115/1953 Sb.) obsahovalo článek 11bis o výlučném právu autora na veřejný přednes (veřejné sdělování) díla vysílaného rozhlasem. Ve Stockholmu v roce 1967 bylo toto právo rozšířeno i na televizní vysílání; toto znění nabylo účinnosti až pařížskou revizí z roku 1971, jíž se ČR účastní od roku 1980. Toto právo upravuje  § 23.

 

K  § 24

 

Návrh obsahuje právo autora majetkové povahy na podíl z výnosu za opětný prodej originálu díla výtvarného umění (tzv. droit de suite), které české autorské právo tradičně zachovává od roku 1926 podle vzoru francouzského (viz též čl. 14ter Bernské úmluvy). Toto právo je podle Bernské úmluvy fakultativní a může se ho domáhat jen občan členského státu Bernské unie v zemi, jejíž zákonodárství toto právo rovněž uznává. V současnosti připravuje EU směrnici, která má jednotně upravit toto právo z hlediska působení společného trhu.

Ačkoli jde o tradiční právo v autorském zákoně, jeho uplatnění nabývá na významu až v souvislosti s působením tržního hospodářství. Podmínkou vzniku tohoto majetkového práva je realizace autorova práva převést do vlastnictví jiné osoby originál svého díla výtvarných umění. Po autorově smrti právo na slušné vypořádání přísluší dědicům majetkových práv autorských po celou dobu ochrany těchto práv. V odstavci 3 se specifikuje předmět práva na opětný prodej a jeho uplatnění prostřednictvím kolektivního správce. Z praktických důvodů v souladu s navrhovanou směrnicí ES uvádí návrh osobu povinnou za placení odměny, kterou je ten, kdo vlastníkovi prodej realizuje při výkonu svého podnikání. Z logiky věci vyplývá, že toto právo nepřísluší, uskutečňuje-li se prodej mezi občany jako soukromými osobami. Nevztahuje se však již na rukopisy spisovatelů a hudebních skladatelů. Srov. Též odůvodnění k  § 96 odst 1 písm. a) bod 5.

 

K  § 25

 

Toto ustanovení návrhu obsahuje zvláštní majetkové právo na odměnu v souvislosti s rozmnožování díla pro osobní potřebu. Zakotvení tohoto práva je výsledkem rozvoje techniky umožňující pořizovat rychle a kvalitně rozmnoženiny na přístrojích, které se staly masově a snadno dosažitelným zbožím. Takto pořízené rozmnoženiny ohrožují v celosvětovém měřítku legální výrobce, kteří vydávají velké investice do rozmnožování a šíření děl. Ačkoli mezinárodní autorskoprávní smlouvy se zatím nezabývají danou problematikou, ponechává se na jednotlivých státech, aby např. v souladu s článkem 9 odst. 2 Bernské úmluvy dovolovaly rozmnožování autorských děl jen v takových zvláštních případech, které nenarušují normální využívání díla a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora a ostatních nositelů práv. Obecně se dospělo k názoru, že nelze bránit technickému pokroku tím, že by příslušné technické zařízení nemělo sloužit jiným (např. osobním) potřebám, než provozním potřebám oprávněných výrobců rozmnoženin autorských děl a jiných předmětů ochrany podle práva autorského. Za nejlepší řešení se považuje uložení náhradní povinnosti výrobcům a dovozcům takových zařízení (přehrávací přístroje a nenahrané nosiče zvukové nebo zvukově obrazové) platit odměny prostřednictvím kolektivní správy práv. Obdobná povinnost se stanoví výrobcům a dovozcům přístrojů k pořizování tiskových rozmnoženin. Oproti dosavadnímu stavu se navrhuje poskytování odměny i z provozu kopírovacích přístrojů, resp. z poskytovaných kopírovacích služeb za úplatu, avšak jen pokud jde o tiskové rozmnoženiny.

V odstavci 2 se uvádějí povinné osoby, kterými jsou vedle výrobců nebo dovozců, také poskytovatelé kopírovacích služeb a za okolností zde uvedených i dopravci nebo zasílatelé.

Povinné osoby podle tohoto zákona musí poskytovat podle odstavce 5 kolektivním správcům práv informace pro správné vyměření odměny. Oprávnění autorů či jiných nositelů práv požadovat informace od celních orgánů za týmž účelem upravuje  § 42.

Výše odměn je upravena v sazebníku, který tvoří přílohu tohoto zákona.

Z povinnosti platit odměny je podle odstavce 7 vyňato zboží obchodní povahy, které je sice v tuzemsku vyrobeno, ale vyvezeno do zahraničí; v těchto případech se platí odměna v zemích dovozu. Naproti tomu je vývoz zboží neobchodní povahy zpoplatněn v zemi prodeje a je tudíž v zemi dovozu již osvobozen od placení odměny. Uplatňuje se zde teritoriální princip běžný pro autorské právo. Pokud jde o nenahrané nosiče, zákon zohledňuje i provozní potřebu osob při jejich vlastním podnikání; to se týká především provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.

 

K  § 26

 

Z ustanovení  § 12 odst. 1 vyplývá, že autor může své dílo užít nebo pouze udílet jinému svolení k výkonu tohoto práva. Důsledkem toho je úprava v  § 26, podle které autor nemůže majetkové právo jako celek nebo jednotlivá majetková oprávnění převést (zcizit); nemůže se jich ani vzdát a tato práva nelze postihnout výkonem rozhodnutí, ani se neoceňují.

Odstavec 2 upravuje přechod majetkových práv pro případ smrti autora. Pro tento přechod platí ustanovení obč. zák. o dědění. Dědici však nemohou zdědit práva, která jsou spjatá s osobou autora při výkonu jeho majetkových práv, jako je právo na odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení a právo na autorskou korekturu. V souvislosti s děděním majetkových práv autora je třeba řešit i otázku jejich oceňování. Vzhledem ke koncepci, že majetková práva jako součást absolutního autorského práva jsou nepřevoditelná, nelze je ani ocenit. Proto obsahuje návrh v části druhé i změnu zákona o oceňování v tomto smyslu. Dědické dani se podrobují výnosy z relativizovaných práv a po ukončení dědického řízení podléhají odměny vyplývající ze smluv uzavřených po smrti autora dani z příjmu.

Podle navrhované úpravy není možné, aby se dílo stalo volným před uplynutím doby ochrany v důsledku toho, že dědictví nenabyl žádný dědic. V takovém případě majetková práva připadnou státu; podle výslovné úpravy je bude vykonávat příslušný státní fond. Příjmy z výkonu majetkových práv jsou příjmy příslušných státních fondů.

 

K  § 27

 

Odstavec 1 upravuje trvání majetkových práv v souladu s příslušnou směrnicí EHS po dobu autorova života a 70 let po jeho smrti. Dosavadní úprava 50 let jako minimální podle Bernské úmluvy je již považována za nedostatečnou z hlediska prodloužení lidského věku a zachování příjmů z užívání děl nejméně po dobu dvou generací autorových dědiců.

Sedmdesátiletá doba ochrany se uplatňuje podle odstavce 2 i pro díla spoluautorská s tím, že doba trvání se počítá od smrti spoluautora, který ostatní přežil. Obdobně bylo třeba v odstavci 3 stanovit zvláštní úpravu trvání majetkových práv k dílu anonymnímu a pseudonymnímu.

Podle směrnice 93/98/EHS z 29. října 1993 obsahuje návrh autorského zákona v odstavci 4 zánik majetkových práv v případě, kdy dílo nebylo oprávněně zveřejněno během 70 let od jeho vytvoření a neuplatňuje se pro trvání těchto práv rozhodná událost spočívající ve smrti autora. V takovém případě trvají majetková práva 70 let od vytvoření díla. Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s  § 28 odst. 2 a 3, pokud jde o poprvé zveřejněné volné dílo.

U děl audiovizuálních se pro vznik a trvání práva autorského ve shodě se směrnicí 93/98/EHS vkládá do zákona samostatné ustanovení odstavce 5 ke sjednocení právní úpravy pro potřeby působení jednotného trhu s audiovizuálními díly, která se stávají významným předmětem obchodu v informační společnosti. Doba trvání majetkových práv k dílu audiovizuálnímu se počítá od smrti poslední z taxativně uvedených osob, bez ohledu na to, zda osoby v návrhu zákona uvedené jsou autory či nikoliv a bez ohledu na skutečné autorství jiných osob.

Odstavec 6 upravuje trvání majetkových práv, jestliže se dílo zveřejňuje po určitou dobu ve svazcích, dílech nebo na pokračování. Je-li rozhodnou událostí zveřejnění, počítá se doba trvání majetkových práv pro každou takovou část díla samostatně.

Z praktických důvodů se pro běh ochranné doby stanoví v odstavci 7 jednotný počátek. Jde o převzetí tradiční úpravy podle čl. 7 odst. 5 Bernské úmluvy, kterou obsahuje i současná právní úprava.

 

K  § 28

 

Ustanovení upravuje podmínky užívání volných děl, tj. děl, u kterých uplynula doba ochrany majetkových práv. Takové dílo lze užít volně; je však nutno zachovat práva podle  § 11 odst. 5.

V odstavci 2 se upravuje výjimka ze zásady uvedené v odstavci 1, kterou tvoří případ poprvé zveřejněného díla, u něhož uplynula doba trvání majetkových práv. Návrh zákona přiznává obdobná majetková práva, jaká by příslušela autorovi, kdyby bylo dílo chráněno, tomu, kdo poprvé takové dílo oprávněně zveřejní. V odstavci 3 se upravuje zvláštní doba trvání tohoto práva.

 

K  § 29

 

Ustanovení  § 29 upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití chráněných děl a užití těchto děl, ke kterým není třeba souhlasu autora ani zaplacení odměny (bezúplatné zákonné licence). Volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný výkon práva autorského a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora. Volné užití děl a bezúplatné zákonné licence jsou v návrhu uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzívní výklad.

 

K  § 30

 

Výkonem autorského práva k dílu není užití díla pro osobní potřebu. Výjimku z této zásady tvoří zhotovení rozmnoženiny počítačové programu či elektronické databáze, které návrh autorského zákona, obdobně jako autorské zákony jiných států, vylučují z užití pro osobní potřebu. Totéž platí pro napodobeninu díla architektonického stavbou.

Podle odstavce 2 písm. a) je dovoleno zhotovit pro osobní potřebu záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla. Pro rozmnoženinu nebo napodobeninu výtvarného díla stanoví zákon podmínky, aby nemohlo dojít k záměně s originálem (plagiát).

V odstavci 2 písm. b) se upravuje volné užití při předvádění zboží zákazníkovi; obdobná ustanovení obsahují i jiné zákony evropských států a slouží v podstatě k odstranění pochybností, zda takové užití je dovolené.

Podle návrhu odstavce 3 nezasahuje do práva autorského poskytovatel kopírovacích služeb, jestliže při výkonu svého podnikání zhotoví na objednávku pro osobní potřebu objednatele tiskovou rozmnoženinu díla, pokud řádně a včas zaplatí odměnu podle  § 25. Výslovně se stanoví, že není dovoleno takto zhotovit tiskovou rozmnoženinu partitury hudebního díla.

Návrh dále výslovně stanoví v odstavci 4, že osoba, pro kterou byla rozmnoženina takto zhotovena, nesmí ji použít k jinému účelu, např. k veřejnému předvádění zvukového záznamu na diskotéce nebo k použití partitury hudebního díla dirigentem na koncertě.

 

K  § 31

 

Již v první verzi Bernské úmluvy z roku 1886 byla zavedena bezúplatná licence pro citace z díla, které bylo oprávněně zpřístupněno veřejnosti, včetně citací z novin a časopisů za podmínky, že jsou v rozsahu odůvodněném sledovaným účelem a v souladu s poctivými zvyklostmi. Podle dalších revizí Bernské úmluvy bylo možné citovat též pro potřeby vzdělávací a vyučovací. Ustanovení  § 31 umožňuje citovat z díla v odůvodněné míře v jiném autorském díle, zpravidla na podporu nebo kritiku vysloveného názoru za účelem realizace autorova záměru. Návrh neuvádí záměrně rozsah dovolené citace, který závisí vždy na konkrétních okolnostech daného případu. Vždy však musí jít o citaci v díle jiném. Za dovolené užití se nepovažuje, jestliže autor vytvoří dílo souborné pouze z citátů chráněných děl. K tomu by musel získat souhlas autorů děl nebo jejich částí zařazených do souboru. Citát je nutno vždy jako takový zřetelně označit, např. uvedením v uvozovkách, a připojit jméno autora a název díla v přímé souvislosti s citátem. Dovolené citace nemohou být na újmu majetkových práv autora díla, z něhož se cituje. Umožnění citací podporuje vědecký pokrok společnosti a zvyšování úrovně vzdělanosti.

Dovolené užití citací samozřejmě zahrnuje možnost bez svolení autora je v rámci díla, do něhož byly zařazeny, také rozmnožovat, pořízené rozmnoženiny rozšiřovat nebo jinak šířit způsoby uvedenými v  § 18 a násl.

 

K  § 32

 

Tradičně je také dovoleno zařadit do katalogu výstavy nebo podobné veřejně přístupné akce vyobrazení vystaveného díla. Takto zařazené dílo lze v rámci katalogu rozmnožovat a pořízené rozmnoženiny rozšiřovat.

 

K  § 33

 

Zákon rovněž dovoluje užít trojrozměrné dílo výtvarných umění nebo dílo architektonické umístěné na veřejném prostranství k vyjádření díla kresbou, malbou, grafikou, fotografií nebo filmem. Není ovšem dovoleno napodobovat díla stejnou vyjadřovací technickou, jakou je vyjádřeno dílo umístěné na veřejném prostranství. Výslovně zákon stanoví, že se tato licence nevztahuje na rozmnožování a rozšiřování architektonického díla stavbou nebo jinou trojrozměrnou rozmnoženinou. Není například dovolené pořídit napodobeninu díla v rámci užitého umění bez souhlasu autora.

 

K  § 34

 

Pod písmenem a) se povoluje užití díla k úřednímu účelu, jestliže tak stanoví zvláštní zákon.

Další tradiční licence podle písmene b) zahrnuje užití díla při rozhlasovém nebo televizním zpravodajství o aktuální události. Přitom je třeba dílo užít jen v míře odůvodněné účelem zpravodajství, např. krátké zprávy nebo informace z divadelní premiéry, vernisáže výstavy apod., event. v souvislosti s jiným zpravodajstvím, při kterém dochází mimoděk k užití díla, aniž by to bylo záměrem.

Pod písmenem. c) je uvedena klasická zpravodajská licence, na jejímž podkladě aktuální informace obsažená v periodickém tisku, je přejímána vydavatelem jiného tisku a přetištěna. Tato licence zahrnuje i přejímání zpráv rozhlasového a televizního zpravodajství. Podmínkou je vždy, že jde a aktualitu politickou, hospodářskou nebo náboženskou, a že takové přejímání není výslovně zapovězeno.

 

K 35

 

Nevýdělečné užití díla v rámci občanských a církevních obřadů, jakož i při nevýdělečných školních představeních, na nichž účinkují výlučně žáci, studenti nebo učitelé, se považuje za užití, ke kterému se nevyžaduje autorovo svolení, ani se neposkytuje odměna. Obdobná licence je upravena v odstavci 3 pro školy či školská nebo vzdělávací zařízení, jestliže využívají k nevýdělečnému účelu díla vytvořená žákem nebo studentem školy ke splnění školních nebo studijních povinností. Jestliže je dílo užíváno těmito subjekty výdělečně, jde o úpravu školního díla podle  § 60.

 

K 36

 

V souladu se směrnici ES o právní ochraně databází se upravuje dovolené užití díla souborného za účelem přístupu k jeho obsahu.

 

K  § 37 a 38

 

Podle 37 odst. 1 mohou výslovně uvedená nevýdělečná zařízení doplňovat své knihovní fondy pořízením rozmnoženiny díla pro archivní nebo konzervační účely, zejména jako náhradu za rozmnoženinu ztracenou, poškozenou či zničenou.

Ustanovení  § 37 odst. 2 obsahuje novou bezúplatnou licenci ke zhotovení dočasné rozmnoženiny díla, která nemá samostatný ekonomický význam, ale je z hlediska technologického postupu nezbytná, např. při používání internetu. V ostatních případech jde o licence, které se osvědčily i v platné právní úpravě.

Ustanovení  § 37 odst. 1 a  § 38 odst. 1 se týkají nevýdělečných zařízení, která poskytují služby veřejnosti a vybírají jen poplatky ve výši nákladů nezbytně vynaložených na tuto činnost. Vynětí těchto zařízení z povinnosti platit odměny autorům z titulu půjčování je v souladu s čl. 5 odst. 3 směrnice 92/100/EHS z 19. 11. 1992 a odpovídá kulturním a politickým zájmům státu v oblasti vzdělávání, vědy, kultury apod. Výjimku z tohoto ustanovení tvoří podle  § 38 odst. 2 půjčování rozmnoženin zvukových a zvukově obrazových záznamů, takže za takové půjčování náleží odměna všem nositelům práv na těchto záznamech zúčastněných. Odměnu však není třeba poskytnout, pokud jde o půjčování těchto záznamů výlučně pro potřeby zdravotně postižených v souvislosti s jejich postižením.

Ustanovení  § 38 odst. 3 řeší půjčování či pronájem zboží, které má povahu díla užitého umění, osobou při výkonu jejího podnikání, jakož i pronájem stavby, která je vyjádřením díla architektonického. V těchto případech nejde o výkon majetkového práva autora .

 

K  § 39

 

Zatímco vystavení díla podle  § 17 je výlučným právem autora, umožňuje ustanovení  § 39 vlastníkovi originálu či rozmnoženiny výtvarného díla, aby tato díla vystavoval nebo k vystavení bezplatně poskytoval, jestliže takové užití autor při převodu vlastnictví nevyloučil. Záměrně se toto právo vlastníka zařazuje do bezúplatných zákonných licencí.

 

K  § 40 až 45

 

Tato ustanovení přebírají osvědčené prostředky ochrany, které obsahuje platný autorský zákon v  § 32, 32a a v  § 53a. Moderní prostředky šíření děl umožňují v dosud nebývalé míře zásahy do práva autorského, které vážně poškozují majetková práva autorů a jiných nositelů práv, popř. osob v zákoně uvedených. Mezinárodní společenství proto přijalo zvláštní Dohodu TRIPS, která v části III upravuje prostředky k dodržování těchto práv. Z toho důvodu bylo třeba upravit soukromoprávní nároky autorů v souladu s touto dohodou.

V  § 40 odst. l jsou upraveny jednotlivé nároky, a to jak osobnostně právní povahy, tak i povahy ryze majetkové. Nově se upravuje zejména nárok autora požadovat odstranění následků zásahu do jeho práva stažením event. zničením neoprávněně zhotovených rozmnoženin nebo pomůcek sloužících k odstranění technické ochrany děl ( § 43). Nově se může také domáhat sdělení údajů o původu neoprávněně zhotovených rozmnoženin, o způsobu jejich užití a o totožnosti osob, které se neoprávněného zhotovení rozmnoženin účastní, jakož i uveřejnění vykonatelného předběžného opatření nebo pravomocného rozsudku. V odstavci 3 se stanoví bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Toto ustanovení sankcionuje uživatele, který dílo užívá, aniž by měl k tomu příslušnou licenci.

Ustanovení  § 41 upravuje způsob uplatnění nároků uvedených v  § 40, jestliže autor udělil jiné osobě výhradní oprávnění nebo je takové osobě svěřen výkon jeho práv ze zákona.

Ustanovení  § 42 uvádí opatření, kterých se autor, jiný nositel práv nebo osoba v zákoně uvedená může domáhat na celních orgánech. Přebírá částečně současné ustanovení  § 53a, protože navazuje na novou úpravu v rámci zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů.

Ustanovení  § 43 přebírá současnou úpravou  § 32a ve zpřesněné formě odpovídající ustanovením Smlouvy WIPO o právu autorském a návrhu směrnice ES o informační společnosti.

Pokud jde o ochranu elektronické informace o identifikaci práv ( § 44), vyhovuje návrh rovněž nové Smlouvě WIPO o právu autorském a návrhu směrnice ES o informační společnosti.

Podle ustanovení  § 45 se zásadně chrání název díla, pokud vykazuje náležitosti originality. Za nedovolené se bude považovat i užití názvu pro jiné dílo, které nenese tyto znaky, jestliže by to mohlo vyvolat nebezpečí záměny obou děl. V každém jednotlivém případě bude třeba zkoumat, zda nejde o nekalosoutěžní jednání.

 

 

K  § 46 až 57 obecně

 

Základní požadavky na platnost právních úkonů, týkající se vůle a jejího projevu jsou obsaženy v  § 34 a násl. občanského zákoníku, tzn. že i pro autorskoprávní vztahy platí, že právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, srozumitelně a určitě, jinak je absolutně neplatný.

Návrh upravuje licenční smlouvu vztahující se na autorská díla. V zájmu jednoty právního řádu se opouští dosavadní spíše formální rozlišení autorských smluv podle způsobů užití, které byly svou povahou vždy smlouvami licenčními, pouze se tak v zákoně neoznačovaly, a i pro oblast autorského práva se výslovně zavádí jednotná smlouva licenční, jako základní smluvní typ obvyklý pro celou oblast práv duševního vlastnictví. Úprava sleduje i terminologickou jednotu s existující úpravou licenční smlouvy k předmětům průmyslového vlastnictví ( § 508 a násl. obch. zák.). Současně jsou plně respektována specifika autorských děl jako zvláštních projevů osobnosti autora. V souladu se základním principem práva soukromého, do něhož autorské právo náleží, se posiluje smluvní volnost, a to při souběžném posílení výchozí vyjednávací pozice autora, kdy pro případ neexistence smluvní úpravy zákon stanoví úpravu pro autora výhodnější. Úprava odstraňuje již překonanou regulaci závazkových vztahů v autorském právu, která omezovala autora proti jeho vlastní vůli a která s sebou nesla nebezpečí absolutní neplatnosti projevů vůle a tím i značnou právní nejistotu oblasti regulované autorským zákonem.

 

Úprava jednotné licenční smlouvy se v zásadě neliší od stávající úpravy, obsahující smlouvu o šíření díla a příkladmo některé typy této smlouvy.

Koncepce licenční smlouvy v návrhu obsažená vychází z principu smluvní svobody, který jde ruku v ruce s principem smluvní jistoty stran a odstraňuje tak jeden z nedostatků stávající právní úpravy. Nelze však říci, že je navrhována svoboda bezbřehá, smluvní právo nadále setrvává na nemožnosti translativního převodu práva autorského a práva k uměleckému výkonu a zajišťuje tak autorovi, resp. výkonnému umělci návrat poskytnutého oprávnění pokud strana, která takové oprávnění získá, zanikne bez právního nástupce. Při vědomí toho, že autor bude nezřídka ve smlouvě slabší smluvní stranou, vychází návrh z principu, že zákonná úprava straní autorovi; odlišná úprava pak musí být vždy výslovně ve smlouvě vymíněna.

 

K  § 46

 

Ustanovení odstavce 1 upravuje podstatné náležitosti licenční smlouvy. Licenční smlouva je pojata jako smlouva zásadně úplatná, kdy se v zájmu zachování principu smluvní volnosti připouští ve výjimečných případech bezúplatnost ( § 49 odst. 2 b)), čímž se odstraňuje dosavadní právní nemožnost uzavřít při shodné vůli smluvních stran smlouvu, kterou se poskytuje oprávnění k užití díla bezúplatně (např. pro charitativní účely). K témuž směřuje i ustanovení odstavce 3, které vychází z obecného principu smluv, jejichž obsahem je poskytnutí oprávnění k užití; takové smlouvy jsou současně zavazující pouze tehdy, je-li povinnost k užití výslovně sjednána. Z tohoto důvodu se odměna poskytuje za udělení oprávnění k užití, nikoli za užití samé, jak tomu bylo dosud. Autor díla, jehož dílo užije jiná osoba neoprávněně (tj. nikoli na základě licenční smlouvy či zákona) má vůči takové osobě obecný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé autorské odměny; nejde zde o nárok na odměnu podle  § 49.

Ustanovením odstavce 2 zakotvuje v souladu s většinou autorských zákonů evropských států obecnou soukromoprávní zásadu zákazu vzdání se práva, které vznikne teprve v budoucnosti a zachovává tak autorovi budoucí možnost zhodnocení jeho práv i při objevení nových technologií.

V odstavci 4 je upravena další zásada soukromého práva, a to neformálnost právních úkonů. S ohledem na specifika je z této zásady učiněna výjimka v případě smluv výhradních.

 

 

K  § 47

 

Ustanovení  § 47 vymezuje obsah výhradní a nevýhradní licence jako základních pojmů běžně užívaných v závazkových vztazích. V souladu s obecně uvedeným pak zákonná úprava pro případ neexistence zvláštní dohody předpokládá režim pro autora výhodnější.

 

K  § 48

 

Ustanovení  § 48 je výrazem osobnostně právní povahy díla, ze které vyplývá autorův zájem rozhodovat o osobě uživatele. Z tohoto důvodu je nabyvateli licence povoleno poskytnutí podlicence, jakož i postoupení licence pouze se svolením autora. Tento princip je v zájmu jednotnosti právního řádu prolomen pouze v případě prodeje podniku.

Při poskytnutí oprávnění podle odstavce 1 nedochází ke změně smluvních stran licenční smlouvy; postoupení licence podle odstavce 2 má za následek změnu v osobě nabyvatele. V druhém případě lze předpokládat souběžné převzetí dluhů, a tím cessi všech práv a povinností ze smlouvy.

 

K  § 49

 

Ustanovení  § 49 provádí obecný požadavek na úplatnost licenční smlouvy stanovený v  § 46 odst. 1. Předpokládá se, že smluvní strany výši odměny sjednají, a to buď konkrétně nebo sjednáním způsobu jejího určení. Nesjednání odměny však nezpůsobuje neplatnost smlouvy, pokud strany výslovně projeví vůli uzavřít takovou smlouvu sice úplatně, ale bez určení odměny. V takovém případě nabyvatel poskytuje autorovi odměnu obvyklou.

Odstavec 2 písm. b) zakotvuje výjimku ze zásady úplatnosti.

Ustanovení odstavce 3 zakotvuje úplatnost licence k pronájmu.

V odstavci 4 a 5 je upraveno autorovo právo kontroly v případě stanovení odměny v závislosti na zisku nabyvatele licence z využívání díla.

Úprava licenční smlouvy preferuje stanovení výše odměny v závislosti na zisku dosaženém nabyvatelem licence z využívání díla, pokud však smluvní strany zvolí jiný způsob stanovení odměny, zakotvuje pro tento případ odstavec 6 zvláštní právo autora na přiměřenou dodatečnou odměnu, pokud je odměna příliš nízká ve vztahu k zisku nabyvatele z využívání díla a významu díla pro dosažení toto zisku.

 

K  § 50

 

V souladu s ustanovením  § 46 odst. 1 je podstatnou náležitostí licenční smlouvy určení způsobu a rozsahu užití, ke kterým se licence uděluje. Jejich neuvedení ve smlouvě však nemá za následek neplatnost smlouvy jako tomu bylo dosud, ale zákon pro tento případ přímo předjímá určitou úpravu, vycházející z běžné a tedy pravděpodobné vůle smluvních stran. Současně výslovně v odstavcích 4 až 6 upravuje vyvratitelnou domněnku, že licence zahrnuje i způsoby užití, které jsou předpokladem využití licence. Úprava odpovídá evropskému standardu.

 

K  § 51

 

Ustanovení tohoto paragrafu představuje výjimku z  § 11 odst. 3, kdy v zájmu možnosti plného využití licence jsou stanoveny přísné podmínky oprávněného zásahu nabyvatele licence do díla, autor má však možnost toto ustanovení smluvně vyloučit.

 

K  § 52

 

Tímto ustanovením se nárok autora na autorskou rozmnoženinu stává nárokem zákonným; podle úpravy předchozí šlo pouze o nárok smluvní, popřípadě o zvyklost.

 

K  § 53

 

Ustanovení je výrazem spravedlivého požadavku autora na využití licence v případě, kdy sám nesmí dílo užít a nesmí ani licenci udělit jinému, tj. v případě licence výhradní, a to i tehdy, pokud je licence sjednána jako opravňující. Pro licenci nevýhradní lze podobnou úpravu sjednat smluvně.

Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele je právem autora, které nemůže být smluvně vyloučeno. Odstavec 3 stanoví dispozitivně podmínky, za jakých lze uvedené právo uplatnit.

Ustanovení odstavců 5 až 7 stanoví následky odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele; odstavec 7 se pak zabývá případem, kdy výhradní licence je licencí nejen opravňující, ale i zavazující a nečinnost nabyvatele je porušením smlouvy.

 

K  § 54

 

Tímto ustanovením výslovně návrh upravuje odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení autora. Dosavadní právní úprava toto právo nezakotvovala; existence se dovozovala pouze výkladem vycházejícím z povahy autorského práva jako zvláštního práva osobnostního; toto právo nemůže být smluvně vyloučeno.

Odstavec 3 poskytuje ochranu nabyvateli práva a upravuje podmínky účinnosti uvedeného odstoupení od smlouvy, ustanovení odstavce 4 směřuje k odstranění spekulativního využití práva na odstoupení.

 

K  § 55

 

Toto ustanovení upravuje zánik licence v souvislosti se zánikem právnické osoby nebo úmrtím fyzické osoby, které byla licence udělena. Zánik licence nastává tehdy, jestliže licenční smlouva přechod práv a povinnosti na právního nástupce či dědice vyloučila.

 

K  § 56

 

Toto ustanovení upravuje některé zvláštnosti nejstaršího druhu licenční smlouvy, obecně označované jako smlouva nakladatelská.

Nakladatelská smlouva, jako tradiční zvláštní typ, resp. podtyp autorských smluv, je sice tradiční smlouvou práva autorského, protože byla také nejčetnějším smluvním typem, avšak s rozvojem techniky tuto prioritu ztrácí. Některá ustanovení jsou pro ni více typická než pro ostatní podtypy. Z toho důvodu se vkládá na závěr licenční smlouvy ustanovení nazvané "některá zvláštní ustanovení k licenční smlouvě nakladatelské", které zohledňuje její specifika (zásada výhradnosti, autorská korektura).

 

K  § 57

 

Podle tohoto ustanovení platí, že pro smluvní vztah (podlicenční smlouvu) mezi nabyvatelem a osobou, které nabyvatel poskytne oprávnění podle  § 48 odst. 1, se přiměřeně použijí ustanovení licenční smlouvy.

 

K  § 58

 

V  § 58 se upravuje nově zvláštní režim pro díla vytvořená ke splnění povinností zaměstnance k zaměstnavateli v rámci pracovního či jiného obdobného poměru. Zaměstnavatel vytváří zaměstnanci pro jeho autorskou tvorbu veškeré nezbytné podmínky a přejímá ekonomickou odpovědnost za využití výsledků jeho tvůrčí činnosti. Obdobně jako v cizích úpravách se umožňuje využívání těchto výsledků tím, že zaměstnavatel na základě zákonného ustanovení vykonává majetková práva k dílu. Takové ustanovení, pokud jde o počítavé programy, obsahuje výslovně směrnice 91/250/EHS z 14. 5. 1991. Zároveň návrh umožňuje, aby bylo smluvně mezi autorem a zaměstnavatel sjednáno jinak, vzhledem k okolnostem vytvoření díla, jeho povaze a možnostem jeho společenského využití.

V odstavci 2 se upravuje konsolidační zásada autorského práva v tom smyslu, že autor nabývá za určitých okolností zpět oprávnění k výkonu svých majetkových práv. Nabytí oprávnění k výkonu těchto práv autorem je výrazem povahy nepřevoditelnosti těchto práv.

V případech, ve kterých je mzda přímo závislá na ekonomických výsledcích využívání díla, a zaměstnavatel nedostatečně majetková práva vykonává, může autor požadovat, aby mohl tato práva vykonávat sám. Zaměstnavatel nemusí tuto licenci udělit pouze, má-li pro to závažný důvod. Ve sporném případě rozhodne soud.

Podle odstavce 4 zůstávají autorova osobnostní práva zachována s tím, že se zároveň upravují dovolená jednání zaměstnavatele ve vztahu k předmětnému dílu, zahrnující podle odstavce 5 i oprávnění zaměstnavatele dokončit či dát dokončit nehotové dílo v případě prodlení autora nebo jiné skutečnosti.

Pro případ, že zaměstnavatel vykonává veškerá majetková práva autora, bylo třeba v návrhu upravit i právo autora na přiměřenou dodatečnou odměnu zejména tehdy, je-li dohodnutá mzda v nepoměru k výnosům plynoucím zaměstnavateli z využívání díla.

Ustanovení o uvádění zaměstnaneckého díla na veřejnost pod jménem zaměstnavatele je praktické zejména pro díla kartografická, počítačové programy a databáze. Proto se podle odstavce 7 považují za zaměstnanecká díla i tato díla vytvořená na objednávku a úprava výslovně vylučuje aplikaci ustanovení  § 61, podle kterého vztah autora a objednatele umožňuje i výkon práv ze strany autora.

 

K  § 59

 

Nově se zavádí pojem kolektivní dílo, jehož definici upravuje odstavec 1. Z hlediska právního režimu se kolektivní dílo bude považovat za dílo zaměstnanecké, a to i v případě, že bude vytvořeno na objednávku. Výslovně se stanoví, že dílo audiovizuální, ani díla audiovizuálně užitá nejsou dílem kolektivním, aby se tak zabránilo tomu, že výrobce bude ze zákona vykonávat veškerá majetková práva.

Za kolektivní díla se budou především považovat díla kartografická, neboť příspěvky zahrnuté do takového díla nejsou samostatně předmětem práva autorského, protože nejsou schopny samostatného užití.

 

K  § 60

 

V podmínkách tržního hospodářství se i škola či jiné vzdělávací zařízení dostává ve vztahu ke svým žákům a studentům do postavení uživatele školního díla; může tak činit jen na základě licenční smlouvy, k jejímuž uzavření se škole či jinému vzdělávacímu zařízení zakládá v odstavci 1 právo s tím, že se může domáhat uzavření licenční smlouvy i soudní cestou.

Zároveň se umožňuje, aby i autor školního díla mohl své dílo užívat a poskytnout licenci jinému za podmínek uvedených v odstavci 2. V tomto případě je škola oprávněna požadovat od autora školního díla příspěvek na úhradu nákladů, jež měla s vytvořením školního díla.

 

K  § 61

 

Běžným smluvním typem autorskoprávní smlouvy je smlouva o vytvoření díla, resp. smlouva o dílo, která je úzce účelově vymezená, pokud jde o užití díla takto vytvořeného. Jestliže objednatel hodlá užít dílo v rozsahu či obsahu, který překračuje účel vyplývající ze smlouvy o dílo, je k tomu oprávněn jen na základě licenční smlouvy uzavřené podle autorského zákona. Ačkoli bylo dílo vytvořeno na objednávku, umožňuje úprava podle odstavce 2, aby autor dílo sám užil nebo poskytl licenci jinému za podmínek zde uvedených. U počítačových programů, databází a kartografických děl je podle  § 58 odst. 7 uplatnění režimu díla vytvořeného na objednávku zcela vyloučeno.

 

K  § 62 až 64

 

Ustanovení  § 62 odst. 1 vychází z definice Úmluvy o mezinárodním zápisu audiovizuálních děl, jíž se ČR účastní s účinností od 27. 2. 1991. Ustanovení odstavce 2 je plně v souladu s čl. 14 Bernské úmluvy.

Shodně se směrnicí 93/98/EHS se upravuje v  § 63 nevyvratitelná domněnka o autorství k dílu audiovizuálnímu jako celku. Obdobné ustanovení obsahuje  § 6 platného zákona. V odstavci 2 se upravuje právní domněnka o audiovizuálním díle a o právech k němu na podkladě zápisu do mezinárodního rejstříku audiovizuálních děl, vedeném podle výše uvedené úmluvy. Vysoké investiční náklady spojené zpravidla s výrobou audiovizuálního díla ospravedlňují právní domněnku, pokud není sjednáno jinak, uvedenou v odstavci 3, že výrobce záznamu audiovizuálního díla získává licenční smlouvou oprávnění k výkonu práva autora audiovizuálního díla toto dílo užít, včetně poskytování oprávnění k výkonu třetím osobám na základě podlicenčních smluv. Tato domněnka však nezahrnuje oprávnění k výkonu práva dílo užít rozmnožováním, rozšiřováním rozmnoženin ani sdělováním podle  § 18 odst. 2; k těmto užitím musí výrobce vždy mít svolení autora audiovizuálního díla. Podle odstavce 4 může být právo autora audiovizuálního díla na odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení uplatněno pouze tehdy, jestliže si to autor audiovizuálního díla v licenční smlouvě výslovně sjedná; je tomu tak právě pro zvláštní povahu audiovizuálního díla, ke kterému jako celku zákon přiznává právo režisérovi.

Prvotním záznamem audiovizuálního díla je záznam, který označil jeho autor za dokončený a vyslovil souhlas k jeho zveřejnění. Na základě licence je výrobce oprávněn takto dokončené dílo užívat, ale nemůže je však měnit nebo zpracovávat, aniž by k tomu měl souhlas autora audiovizuálního díla.

Ustanovení  § 64 odst. 1 v souladu s čl. 14 a 14bis Bernské úmluvy obsahuje vyvratitelnou právní domněnku ve prospěch výrobce audiovizuálního díla, pokud jde o oprávnění užít díla audiovizuálně užitá v rámci díla audiovizuálního, ve stejném rozsahu jako u režiséra audiovizuálního díla. Výjimku tvoří díla hudební, pro jejichž užití nelze tuto domněnku stanovit. Výrobce audiovizuální díla nemůže však bránit, aby díla audiovizuálně užitá nebylo už možno užít nikdy k výrobě jiného audiovizuálního díla. Proto se stanoví maximální desetiletá lhůta, po kterou je tento způsob užití výrobci vyhrazen a po jejím uplynutí se stává oprávnění výrobce nevýhradním. Přestože výrobce má právo užívat díla audiovizuálně užitá v rámci audiovizuálního díla, zůstávají nedotčena osobnostní práva; pokud jde o právo na autorskou korekturu a právo na odstoupení od smlouvy pro změnu přesvědčení platí totéž jako u autora díla audiovizuálního.

Díly audiovizuálně užitými jsou složky audiovizuálního díla jako scénář, dialogy, hudba, kamera, scénografie apod. Okruh užitých děl se určuje smlouvou, kterou výrobce sjednává s autory složek a s režisérem.

 

K  § 65 až 66

 

I na mezinárodní úrovni došlo ke sjednocení názoru, že se počítačový program chrání jako dílo literární bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů k jeho vytvoření. Tuto ochranu přiznává počítačovým programům jak Dohoda TRIPS, tak Smlouva WIPO o právu autorském a zejména směrnice 91/250/ EHS. Návrh v této části plně přejímá zejména úpravu acquis communautaire v této oblasti. Vzhledem k ochraně počítačových programů jako děl literárních, se na autora počítačového programu vztahují obecná ustanovení autorského práva, pokud zákon výslovně nestanoví odchylky.

Návrh  § 66 upravuje taxativně dovolená jednání oprávněného uživatele počítačového programu, která omezují výlučná práva autora. Zároveň, pokud není sjednáno jinak, nemůže autor počítačového programu uplatňovat právo uvedené v  § 54.

 

K 67 až 87 obecně

 

V hlavě druhé upravuje návrh práva související s právem autorským, známá pod názvem práva příbuzná. Za práva příbuzná se historicky označují práva výkonný umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací, která jsou společně upravena v Římské úmluvě od roku 1961. I když Dohoda TRIPS upravila poprvé na mezinárodní úrovni pronájem kinematografických děl, práva výrobců zvukově obrazových záznamů výslovně neupravuje. Poprvé na regionální úrovni jsou práva těchto výrobců upravena ve směrnici 92/100/EHS, podle které se přiznávají výrobcům prvotního záznamu filmu samostatná práva obdobně jako výrobcům zvukových záznamů. Tato směrnice zároveň rozšířila práva výkonných umělců nad rámec Římské úmluvy. S výjimkou práv výkonných umělců, kterým se přiznávají osobnostní práva podobně jako autorům, jde u ostatních nositelů ryze o práva majetková.

 

K  § 67 až 74

 

Ustanovení  § 67 vymezuje pojem uměleckého výkonu a výkonného umělce. Oproti současné úpravě návrh rozšiřuje ochranu uměleckého výkonu pouze o výkon artisty tak, jak umožňuje článek 9 Římské úmluvy. Náležitostí uměleckého výkonu je individuální projev osobnosti, která výkon vytváří. Výčet výkonných umělců uvedený v  § 67 je pouze příkladmý.

Z praktických důvodů se v  § 68 řeší otázka nakládání s právy k výkonům, které vytvářejí celé soubory společně, jako jsou orchestry, divadelní soubory apod.

Ustanovení  § 69 až 72 upravují výlučná osobnostní a výlučná majetková práva. Platný autorský zákon, na rozdíl od mnohých národních úprav včetně Římské úmluvy, přiznal osobnostní práva výkonných umělcům k jejich výkonům bez ohledu na to, zda jde o výkony vnímatelné sluchem nebo zrakem. Teprve až v roce 1996 byla osobnostní práva výkonným umělcům přiznána Smlouvou WIPO o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech, která Římskou úmluvu doplňuje. Ochrany podle této smlouvy se mohou domáhat jen výkonní umělci ve vztahu ke svým živým výkonům vnímatelným sluchem a k výkonům zaznamenaným na zvukových záznamech.

Pokud jde o majetková práva výkonného umělce, ve velkém rozsahu upravuje tato práva směrnice 92/100/EHS. Návrh v  § 71 upravuje shodně se směrnicí Společenství výlučná majetková práva výkonného umělce jeho živý výkon vysílat a jinak sdělovat veřejnosti (přenosem), dále jeho živý výkon zaznamenat a zaznamenaný výkon rozmnožovat, rozšiřovat, pronajímat, půjčovat a sdělovat veřejnosti, s výjimkou úplatné licence podle  § 72. Prakticky to znamená, že bez souhlasu výkonného umělce není možno zvukový záznam pořízený k jiným než obchodním účelům, jakož i zvukově obrazový záznam, a to bez ohledu k jakému účelu byl pořízen, vysílat a jinak sdělovat veřejnosti.

Ustanovení  § 72 upravuje úplatnou zákonnou licenci k vysílání, kabelovému šíření, přenosu vysílání a kabelovému přenosu vysílání pouze zvukových záznamů výkonu výkonného umělce, vydaných k obchodním účelům. Bude-li však zvukový záznam, zpřístupňován veřejnosti po internetu, tj. za podmínek uvedených v 18 odst. 2, vyžaduje se vždy souhlas výkonného umělce.

V případě úplatné zákonné licence, kde má výkonný umělec jen právo na odměnu, se svěřuje výkon tohoto práva ze zákona kolektivnímu správci, který může nejefektivněji a často jen tímto způsobem spravovat práva výkonných umělců.

 

Vzhledem k nevýlučnosti práv podle úplatné zákonné licence bylo třeba, aby zákon upravil v odstavci 4 možnost zakázat užití výkonu takovým uživatelům, kteří jsou v prodlení se zaplacením odměny. Zákaz užití je tedy následek nezákonného jednání uživatele a bude uplatněn v případech, ve kterých kolektivní správce marně usiloval o sjednání smlouvy o užití výkonu nebo při porušení smluvního ujednání o placení odměny.

Pokud jde o provozování uměleckých výkonů ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům a provozování vysílání uměleckých výkonů, jde o výlučná práva, pro která platí ustanovení o hromadných smlouvách v  § 101 odst. 9, ve kterém se upravují práva dobrovolně kolektivně spravovaná, zatímco právo na užití kabelovým přenosem živých výkonů a výkonů zaznamenaných na zvukových záznam s výjimkou, která je upravena jako úplatná zákonná licence v  § 72, jsou povinně kolektivně spravovaná podle  § 96 odst 1 písm. c).

Už novelou zákona v roce 1990 byla prodloužena doba ochrany práv výkonných umělců z 25 na 50 let. Navrhovaná úprava v  § 73 je v souladu s Dohodou TRIPS a směrnicí 93/98/EHS a rozlišuje ochranu živých a zaznamenaných výkonů, pro které stanoví padesátiletou dobu ochrany.

Vzhledem k věcné souvislosti práv výkonných umělců s vlastním právem autorským, upravuje  § 74 použití ustanovení hlavy I, která platí obdobně i pro výkonné umělce.

 

K 75 až 78

 

Druhou skupinu práv souvisejících s právem autorským tvoří tradičně práva výrobců zvukových záznamů, mezinárodně upravená jak Římskou úmluvou, tak zvlášť ještě samostatně Ženevskou protipirátskou úmluvou z roku 1971.

V  § 75 se vymezuje pojem zvukového záznamu, podle kterého je zvukovým záznamem v tradičním pojetí nejen zvukový záznam zvuků vyjádřených výkonnými umělci, ale i zvuků jiných, např. přírodních, a také jejich digitální vyjádření. V odstavci 2 se definuje výrobce zvukového záznamu jako osoba fyzická nebo právnická, která odpovídá zejména ve vztahu k autorům a výkonným umělcům za záznam děl či výkonů a jeho ekonomické využívání. Obdobné znaky obsahuje i definice výrobce zvukově obrazového záznamu.

Právo výrobce zvukového záznamu je obsahově vymezeno v  § 76 rovněž v souladu s Římskou úmluvou, Dohodou TRIPS a Smlouvou WIPO, jakož i směrnicí 92/100/EHS. Úplatná zákonná licence upravená v  § 72 pro výkonné umělce platí rovněž i pro výrobce zvukových záznamů. Jde totiž o druhotné užití zvukových záznamů, jejichž vydání se uskutečnilo s jejich souhlasem a lze mít tudíž za to, že nemohou mít rozumné důvody pro odmítnutí vysílání takového záznamu. Úprava sleduje koncepci Římské úmluvy a Smlouvy WIPO. I když jde oproti dosavadní právní úpravě o změnu z výlučného práva na pouhé právo na odměnu, je tato úprava nezbytná z hlediska fungování jednotného trhu, pokud jde o postavení vysílatelů a je plně v souladu s výše uvedenou směrnicí EHS. Navrhovaná úprava je také v intencích jednání o právech vysílatelů, která probíhají na půdě WIPO a vyústí s největší pravděpodobností v přijetí samostatné mezinárodní smlouvy o těchto právech. Je samozřejmé, že i výrobci zvukového záznamu se zachovává podle  § 76 odst. 4 právo na odměnu za zhotovení rozmnoženiny jeho zvukového záznamu pro soukromou potřebu. Vedle odměny plynoucí z prodejní ceny nenahraných nosičů se právo výrobce rozšiřuje i na odměnu z prodejní ceny přehrávacích přístrojů. Vedle výkonného umělce se i výrobci zvukového záznamu přiznává v  § 76 odst. 3 možnost zakázat vysílání, kabelové šíření, přenos vysílání nebo kabelový přenos, pokud se tak děje ze zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům, jestliže uživatel takového záznamu je v prodlení se zaplacením odměny a zasahuje tak do práva na odměnu výrobce. Právo výrobce je podle odstavce 5 převoditelné, avšak nabyvatel je povinen k užití zvukového záznamu si obstarat práva všech nositelů práv, jejichž díla či výkony jsou na zvukovém záznamu zaznamenány.

Trvání práva výrobce je upraveno v  § 77 shodně s dosavadní úpravou, která se shoduje jak se závazky vyplývajícími z obchodní smlouvy s USA, tak s pozdější směrnicí 93/98/ES.

Vzhledem k povaze práva výrobce zvukového záznamu se z důvodu zestručnění této právní normy, jakož i vyhnutí se opakování jednotlivých ustanovení části upravující právo autorské, navrhuje v souhrnném ustanovení  § 78 analogická použitelnost úpravy vlastního práva autorského.

 

K  § 79 až 82

 

Právo výrobce zvukově obrazového záznamu se přiznává nově v souladu se směrnicí 92/100/EEC. Toto samostatné právo související s právem autorským není jinak na mezinárodní úrovni upraveno a proto se ho nemohou dovolávat zahraniční výrobci s výjimkou výrobců se sídlem či bydlištěm v EU.

V  § 79 se definuje zvukově obrazový záznam, přičemž jde o širší pojem než dílo audiovizuální definované v  § 62; v tomto pojetí zahrnuje i zvukově obrazový záznam, který nemá povahu díla audiovizuálního.

Právo výrobce zvukově obrazového záznamu upravuje  § 80. Také tomuto výrobci se přiznává právo na odměnu v souvislosti s rozmnožování pro soukromou potřebu, která se poskytuje jak z nenahraných nosičů, tak z přístrojů.

Trvání práv a použití úpravy platné pro autory je obdobné jako u výrobců zvukových záznamů.

 

 

K  § 83 až 86

 

Těmito ustanoveními se upravují tradiční práva rozhlasových a televizních vysílatelů, přiznaná již Římskou úmluvou. Ustanovení  § 84 odst. 3 se týká případu, kdy televizní vysílání je veřejnosti sdělováno na produkci, za kterou se vstupné nevybírá; vysílatel má tedy výlučné právo k takovému sdělování svého vysílání veřejnosti, které by se např. konalo v kavárně a bylo přístupné pouze proti zaplacení vstupného. Tato úprava vycházela z technických možností začátku šedesátých let a bude zřejmě nahrazena přijetím mezinárodní smlouvy o právech vysílatelů, kterou připravuje WIPO.

Vysílatelům zůstávají zachována práva výrobců zvukových či zvukově obrazových záznamů.

Trvání práva vysílatele a použití ustanovení části týkající se autorského práva je upraveno obdobně jako u jiných nositelů práv souvisejících.

 

K  § 87

 

Upravuje nové právo související s právem autorským, jehož zakotvení do zákona si vyžaduje ochrana investice obdobně jako jsou chráněny investice výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Proto se také trvání práva nakladatele slaďuje s trváním práv souvisejících s právem autorským. Jde o majetkové právo na odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro soukromou potřebu, které bude kolektivně spravováno.

 

K  § 88 až 94

 

V hlavě III je upraveno zvláštní právo pořizovatele databáze, které s autorským právem přímo nesouvisí, pokud databáze sama nesplňuje kritéria pro přiznání ochrany jako díla souborného. Právo sui generis je upraveno pouze ve směrnice 96/9/ES.

V  § 88 se definuje databáze jako samostatný předmět ochrany bez ohledu na to, zda je vytvořena jako soubor autorských děl či jiných předmětů, které nemají povahu autorského díla, a dále se definuje zpracování databáze, které vytváří předpoklady pro ochranu jako nové databáze. Návrh obsahuje zvláštní právo náležející pořizovateli databáze nezávisle na právu autorském či právech souvisejících s právem autorským. Často je totiž databáze souborem různých informací a veškerého dostupného materiálu řazeného abecedně nebo chronologicky bez jakéhokoli tvůrčího výběru nebo uspořádání.

V  § 89 se definuje pořizovatel databáze, jehož zvláštnímu právu se poskytuje ochrana ve vztahu k investici, kterou vynaložil na pořízení databáze. Investice může sestávat nejen z finančních prostředků, ale může mít také formu vynaloženého úsilí, času a energie na pořízení databáze, tzv. vkladu, popř. přínosu. Zvláštní právo pořizovatele databáze podle  § 90 zahrnuje právo udílet svolení k vytěžování a k zužitkování celého obsahu databáze nebo její kvalitativně anebo kvantitativně podstatné části. V konkrétním případě bude na rozhodnutí soudu, zda jde o kvalitativně anebo kvantitativně podstatnou část či nikoli. Jen v tomto druhém případě je totiž zvláštní právo pořizovatele databáze nedotčeno.

Ustanovení  § 92 upravuje bezúplatné zákonné licence s tím, že v případě zhotovení rozmnoženiny pro soukromou potřebu je tato licence omezena jen na databáze neelektronické. Ochrana se poskytuje jak databázi v analogové, tak elektronické formě, zahrnující také CD-ROM a CD-i; nezahrnuje však pouhou kompilaci několika záznamů např. hudebních výkonů na kompaktním disku, neboť postrádá znak podstatného či dodatečného vkladu. Ochrana se nevztahuje také na databáze složené z audiovizuálních děl.

Ustanovení  § 93 upravuje délku trvání zvláštního práva pořizovatele databáze, přičemž patnáctiletá doba ochrany se jeví vzhledem k povaze databáze a její využitelnosti jako dostatečná.

Ustanovení  § 94 odkazuje na použitelnost příslušných ustanovení návrhu zákona na zvláštní právo pořizovatele databáze.

 

K  § 95 až 104

 

Úprava kolektivní správy práv je vždy velmi diskutovanou záležitostí. V zemích EU existují různé právní formy kolektivního správce od občanských sdružení, přes státní organizace až po osoby soukromého práva. Světová organizace duševního vlastnictví vypracovala studii a doporučení k úpravě kolektivní správy. Uvádí tyto principy.

 

.Kolektivní správa je nezbytná tam, kde individuální výkon práv je nemožný nebo hospodářsky nevýhodný. Kolektivní správa je ospravedlnitelná všude tam, kde by musela být upravena zákonná licence.

.Povinná kolektivní správa by neměla zahrnovat výlučná práva upravená Bernskou úmluvou a Římskou úmluvou, která nemohou být omezena jen na právo na odměnu. I v případě kolektivně spravovaného práva na odměnu je povinná správa ospravedlnitelná, jestliže je nepostradatelná za daných okolností.

.Kolektivní správa je výlučná a zahrnuje jak vyjednávání o odměnách a dalších podmínkách, tak užití, licence, monitorování užití, uplatnění práv a vybírání odměn a jejich rozdělování. Částečná kolektivní správa výlučných práv je dovolená (např. vybírání odměn a jejich rozdělování, jestliže nositel práva poskytuje licenci přímo).

Kolektivní správa práva na odměnu (např. za rozmnožování pro osobní potřebu) je nezbytnou součástí této správy a má přednost před kogentní úpravou.

Rozhodnutí o tom, zda má být kolektivní správa obecná či specializovaná na určitá práva a určité kategorie nositelů se ponechává na vnitrostátní úpravě.

Zásadním pravidlem je, aby byl pouze jeden kolektivní správce pro stejnou kategorii práv v každé zemi. Existence dvou či více kolektivních správců ve stejné oblasti může omezit či dokonce vyloučit přednosti kolektivní správy.

Právní forma kolektivního správce (zda jím má být osoba podle veřejného či soukromého práva) závisí na politických, hospodářských a právních podmínkách a tradicích v tom kterém státě. Lze dát přednost osobám soukromého práva, pokud podmínky státu nevyžadují, aby byl kolektivní správce osobou veřejného práva.

Jestliže existuje jen jeden kolektivní správce pro stejnou kategorii práv a uděluje licenci hromadně pro všechny předměty ochrany, k nimž právo kolektivně spravuje, platí zákonná domněnka, že tak činí i za nezastupované nositele práv. Takový kolektivní správce zaručuje uživateli, že nezastupovaný nositel práva nebude vůči němu uplatňovat individuální nárok.

Státní dozor nad výkonem kolektivní správy je zárukou, že kolektivním správcem je pouze osoba, která splňuje právní, odborné a materiální podmínky pro efektivní správu práv včetně rovného zacházení s nositeli různých práv.

Metody a pravidla vybírání a rozdělování odměn a jiné důležité aspekty kolektivní správy si musí určit nositelé práv sami nebo orgány, které je podle statutu reprezentují.

Kolektivní správce zpřístupní zastupovaným nositelům práv pravidelné a dostatečné informace o své činnosti a tyto informace poskytne též zahraničnímu kolektivnímu správci práv, jehož autory zastupuje na svém území.

Státní dohled a zásahy týkající se vytváření a uplatňování tarifů a jiných licenčních podmínek kolektivním správcem, který má z pohledu uživatelů skutečné monopolní postavení, je přípustné jenom pokud se tak zabrání zneužití monopolu kolektivního správce.

Vyšší tarify uplatňované v jednom státě, na rozdíl od nižších tarifů v jiném státě, nejsou zneužitím monopolu, neboť mohou odpovídat výlučnosti práv, rozsahu poskytnutých práv, hodnotě repertoáru a služeb poskytovaných kolektivním správcem a kupní síle uživatelů v tom kterém státě.

.Právní úprava kolektivní správy má umožnit kolektivním správcům jejich monitorovací a výběrčí činnost. Spolupráce uživatelů s kolektivním správcem musí být stanovena jako povinnost, např. povinnost předkládat žádosti o licenci a poskytovat programy. Sankce a jiná vynucovací opatření by měly být uplatněny vůči uživateli, který bezdůvodně činnosti kolektivního správce zabraňuje.

Kolektivní správce má nárok jen na náhradu skutečných nákladů vynaložených na kolektivní správu a vybrané odměny může používat na jiné, např. kulturní a sociální, účely jen pokud nositelé práv včetně cizích nositelů, nebo orgány, které nositele práv reprezentují, s takovým užitím souhlasí.

Vybrané odměny snížené o srážky ad 15 musí být pokud možno rozděleny mezi nositele práv s přihlédnutím ke skutečnému užití jejich děl.

Cizí nositelé práv zastupovaní kolektivním správcem požívají stejné zacházení, jaké se poskytuje nositelům práv sdruženým v osobě kolektivního správce, resp. občanům toho kterého státu.

Kolektivní správce může plnit i jiné úkoly než je kolektivní správa práv, avšak náklady na takovou činnost nesmí být k tíži odměn vybraných v rámci kolektivní správy.

 

V hlavě IV návrhu se upravuje institut kolektivní správy, významný z hlediska správy práv autorů, výkonných umělců a jiných nositelů práv souvisejících s právem autorským. Účelem kolektivní správy práv podle  § 95 je zejména efektivně spravovat majetková práva autorů a nositelů práv souvisejících, zpřístupňovat předměty ochrany veřejnosti, ale také uplatňovat ochranu těchto práv. Ochranná úloha kolektivního správce vystupuje do popředí zejména tam, kde jsou kolektivně spravovaná výlučná práva nositelů práv. Jestliže totiž autor či jiný nositel práv nemůže sám spravovat svá práva a kontrolovat šíření svých předmětů ochrany, není nezbytné stanovit úplatné zákonné licence, ale umožnit kolektivní správu takových výlučných práv.

Kolektivní správou práv je zastupování autorů, výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a dalších nositelů práv souvisejících, ale také osob, kterým je svěřen ze zákona výkon majetkových práv. Dále návrh uvádí, co výkonem kolektivní správy není.

V  § 96 se uvádějí práva povinně kolektivně spravovaná. Jde především o užití, ke kterému není třeba souhlasu nositele práv, avšak právo na odměnu je autorovi zachováno, tedy o tzv. pravé zákonné licence. Typickým příkladem práva kolektivně spravovaného je právo na odměnu výkonného umělce a výrobce zvukového záznamu za rozhlasové či televizní vysílání zvukového záznamu vydaného k obchodním účelům. Do této skupiny patří i právo na odměnu při opětném prodeji originálu uměleckého díla. V návrhu autorského zákona se předjímá navrhovaná úprava v EU, kterou se transformuje právo na slušné vypořádání (droit de suite) z hlediska potřeb fungování jednotného trhu s uměleckými díly tak, aby nedocházelo k diskriminaci při veřejném prodeji těchto děl prostřednictvím veřejných aukcí nebo obchodu se starožitnostmi. Návrh se liší od původní koncepce droit de suite ve smyslu čl. 14ter RÚB v tom, že

)nejde vlastně už o podíl na rozdílu v ceně docílené při prodeji díla, neboť nemusí být srovnávána cena, za kterou se originál díla realizuje na trhu s cenou při prvním prodeji autorem; základem pro výpočet odměny je jen cena dosažená při druhém, popř. dalším prodeji,

právo na odměnu nepřísluší při soukromém prodeji mezi vlastníkem a nabyvatelem jako soukromými osobami,

c) právo se výslovně nevztahuje na druhý, resp. další prodej rukopisů spisovatelů a

skladatelů.

 

Osobou povinnou přitom není vlastník originálu, který dílo prodává, nýbrž ten kdo prodej realizuje (pořadatel aukce či majitel obchodu). Aby se povinnost zaplatit odměnu neobcházela, spravuje toto právo na odměnu kolektivní správce, kterému je prodejce povinen poskytovat pro rozdělení odměny veškeré podklady. I když je toto právo na odměnu povinně kolektivně spravované, plyne odměna konkrétnímu oprávněnému subjektu a v tom se odlišuje od jiných kolektivně spravovaných práv na odměnu, jež přísluší autorům na základě vyúčtovacích řádů.

 

Druhou skupinu tvoří právo na vybírání odměny za pronájem či půjčování, které je svou povahou výlučným právem autora či jiného nositele práv, avšak v souvislosti s domněnkou výkonu tohoto výlučného práva, např. výrobcem zvukově obrazového záznamu, pokud jde o dílo audiovizuální a díla audiovizuálně užitá, zůstává autorovi či výkonnému umělci pouze právo na odměnu kolektivně spravované. Třetí skupinu potom tvoří výlučná práva kolektivně spravovaná, jako je právo na užití kabelovým přenosem vysílání děl, živých výkonů a výkonů zaznamenaných na zvukový záznam, s výjimkou záznamu vydaného k obchodním účelům, a zvukových či zvukově obrazových záznamů podle směrnice 93/83/EHS.

Podle odstavce 2 jsou nositelé práv zastoupeni ze zákona kolektivním správcem nejen pro výkon práv, ale také pro domáhání se nároku na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, vůči tomu, kdo neoprávněně užívá předmět chráněný autorským právem a právy souvisejícími.

Vybrané odměny náležejí nejen nositelům práv, které kolektivní správce zastupuje na základě smlouvy, ale též nezastupovaným nositelům, kteří se u něj přihlásili k evidenci.

V odstavci 4 je upravena povinnost provozovatele kabelového přenosu uvědomit o svém oprávnění k takovému provozování příslušné kolektivní správce a souvisí s povinně kolektivně spravovaným právem podle odstavce 1 písm. c).

V  § 97 se upravují náležitosti, které musí splňovat kolektivní správce. V současnosti ochranné organizace autorské vykonávající hromadnou správu práv existují jako občanská sdružení. Princip sdružení se zachovává i v navrhované úpravě, neboť nejlépe vyhovuje zásadě účasti zastupovaných nositelů práv na demokratickém řízení kolektivního správce a rozhodování o rozdělování vybraných odměn, jakož i o jiných významných otázkách, valnou hromadnou všech zastupovaných nositelů práv. V odstavci 5 jsou upraveny dva případy, ve kterých může kolektivní správce pověřit zastupováním při výkonu jím kolektivně spravovaných práv jinou osobu. Toto ustanovení je nezbytné z hlediska recipročních smluv uzavíraných kolektivními správci vykonávajícími správu v různých zemích. Reciproční smlouvy umožňují, aby např. český uživatel hudebních děl získal přístup k celosvětovému repertoáru jen prostřednictvím kolektivního správce se sídlem v ČR. Kolektivní zástupce může pověřit zastupováním jiného tuzemského kolektivního správce jenom v těch případech, jestliže se tím sleduje účelný výkon kolektivní správy. Jde především o kolektivní správu práva na odměnu za zhotovení rozmnoženiny pro soukromou potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu, na kterém jsou zaznamenána díla a výkony, event. k nimž přísluší právo dalším nositelům práv.

Bylo třeba také zdůraznit, že dohody o sdružení nositelů práv v osobě kolektivního správce a dohody uzavírané mezi kolektivními správci k efektivnějšímu výkonu kolektivní správy nelze považovat za dohody, kterými by docházelo k narušení hospodářské soutěže.

Náležitosti žádosti o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy upravuje  § 98. Důležitou náležitostí žádosti je mj. návrh rozúčtovacího řádu, obsahujícího pravidla pro výplatu vybraných odměn. Rozúčtovací řád podléhá schválení zastupovanými nositeli práv na valné hromadě.

V odstavcích 5 až 7 je upraven postup ministerstva při udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv žadateli. Oprávnění se uděluje ve správním řízení a na udělení oprávnění není právní nárok.

Důvody k odejmutí oprávnění, jakož i postup ministerstva v této věci upravuje  § 99. Udělení i odejmutí oprávnění k výkonu kolektivní správy práv je správním rozhodnutím.

Ustanovení  § 100 upravuje velmi detailně vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů ochrany, resp. práva a povinnosti kolektivního správce. Zároveň v odstavci 5 upravuje právní domněnku pro případ, že za provozovatele veřejné hudební produkce se považuje i provozovatel provozovny či jiného prostoru, jestliže k uspořádání produkce provozovnu poskytne a nesdělí příslušnému kolektivním správci údaje potřebné pro identifikaci provozovatele hudební produkce. V odstavci 6 se upravuje povinnost provozovatele živé veřejné hudební produkce oznámit její konání a její program včas příslušnému kolektivnímu správci, neboť při nesplnění této povinnosti se má za to, že na veřejné produkci jsou provozována hudební díla autorů, jejichž práva kolektivní správce spravuje.

V  § 101 se upravují kolektivní a hromadné smlouvy, kterými kolektivní správce poskytuje oprávnění k užití předmětů ochrany. Pojmy kolektivní a hromadné smlouvy se užívají v oblasti autorského práva a práv souvisejících tradičně již od roku 1954.

V odstavci 9 je upraven významný dosah účinnosti hromadných smluv, pokud jde o užití předmětů ochrany zde uvedená. Jen pro tyto případy platí, že těmito smlouvami poskytuje kolektivní správce uživatelům oprávnění k užití předmětů ochrany i těch nositelů práv, kteří jím nejsou zastoupeni, ale kteří mají možnost účinnost hromadných smluv vyloučit a udělit souhlas individuálně. Toto není možné vztáhnout na díla audiovizuální a díla audiovizuálně užitá, pokud jde o licenci k rozhlasovému nebo televiznímu vysílání děl, avšak ani pro toho, kdo účinky hromadné smlouvy vyloučí. Z logiky věci vyplývá, že takové vyloučení nemůže učinit, pokud jde o provozování rozhlasového nebo televizního vysílání předmětů chráněných autorským zákonem.

Postup sjednávání kolektivních a hromadných smluv pomocí nestranných zprostředkovatelů upravuje  § 102. Tento postup výslovně umožňuje směrnice 93/83/EHS ve vztahu ke kabelovému přenosu, avšak tento institut se jeví vhodným využívat i v jiných případech, kdy může pomoci k uzavírání předmětných smluv.

Ustanovení  § 103 upravuje dozor ministerstva nad dodržováním povinností kolektivního správce. V případě porušení povinností stanovených tímto návrhem kolektivnímu správci, může ministerstvo uložit pokutu, která je příjmem Státního fondu kultury.

Ustanovení  § 104 upravuje pravidla pro rozdělování odměn vybraných kolektivním správcem v konkrétně stanovených případech; jde o odměny stanovené v příloze návrhu zákona.

 

K  § 105

 

Autorské právo nemůže být dotčeno uplatněním práv toho, kdo dílo autora provádí jako výkonný umělec, nebo práv nositele jiného práva souvisejícího s právem autorským. Ochrana podle autorského zákona nevylučuje, aby předměty ochrany byly také chráněny zvláštními právními předpisy.

 

K  § 106

 

Ustanovení odstavce 1 a 2 návrhu zákona upravují, jak se posuzují a čím se řídí právní vztahy vzniklé za účinnosti dosavadní právní úpravy po dni nabytí účinnosti nového zákona. Vzhledem k nové koncepci úpravy autorskoprávních vztahů v návrhu zákona nebylo možné přijmout konstrukci, že se právní vztahy vzniklé před jeho účinností řídí ode dne jeho účinnosti novou úpravou. Byl proto zařazen do ustanovení  § 106 odstavec 1, který vyjadřuje, že právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti nového zákona, práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků ze smluv uzavřených přede dnem účinnosti nového zákona se řídí dosavadními předpisy.

Je třeba zdůraznit, že u práv z odpovědnosti za porušení závazků není rozhodující, zda tato práva vznikla přede dnem účinnosti nového zákona nebo po tomto dni, ale rozhodující je, že jde o práva vzniklá z porušení závazků, které vznikly před účinností nového zákona. Tato konstrukce byla zvolena zejména s ohledem na právní jistotu.

Podle dosavadních předpisů se až do zakončení posuzují též všechny lhůty, které začaly běžet přede dnem účinnosti nového zákona, jakož i lhůty pro uplatnění práv, které se podle odstavce 1 řídí dosavadními předpisy, i když začnou běžet po účinnosti nového zákona.

Návrh autorského zákona prodlužuje obecnou dobu trvání majetkových autorských práv z dosavadních 50 let na 70 let po smrti autora; návrh prodlužuje z dosavadních 50 let na 70 let i zvláštní dobu trvání majetkových autorských práv, tj. takovou dobu, pro jejíž počátek není rozhodná smrt autora, ale okamžik zveřejnění díla. Odstavec 3 návrhu postihuje vlastně dva případy, a to prodloužení doby trvání autorských práv a obnovení (oživení) doby trvání autorských práv. K prodloužení doby trvání autorských práv dochází v těch případech, kdy doba trvání ke dni účinnosti nového zákona ještě neuplynula. Zároveň podle téhož ustanovení návrhu dochází k obnovení doby trvání autorských práv v těch případech, kde původní padesátiletá doba ochrany sice již uplynula, ale neuplynula ještě návrhem zákona prodloužená doba sedmdesátiletá. K obnovení pak dochází jen v rozsahu zbytku doby počítané od jejího počátku do uplynutí sedmdesáti let. Podle konkrétního případu tak půjde o obnovení trvání autorských práv v rozsahu od 1 roku do 20 let.

Vzhledem k tomu, že obnovení ochrany majetkových autorských práv má být v souladu s návrhem zákona provedeno ex nunc, tedy od doby účinnosti nového zákona, zdůrazňuje se, že nejde o ustanovení retroaktivní. Možná jde o úpravu ve vztahu k zásadám našeho autorského práva poněkud netradiční, je však na místě připomenout, že tuto koncepci zvolily i státy Evropské unie při vydání směrnice 93/98/EHS a byla použita i při sjednocování Německa. Konečně je tato koncepce jediným způsobem, jak zamezit diskriminaci vlastních občanů oproti zahraničním subjektům.

Poslední věta tohoto odstavce je pak velmi důležitá u takových předmětů ochrany, u nichž se ochrana obnovuje, a k jejichž užití došlo před účinností zákona a důsledky přetrvávají po jeho účinnosti. Legisvakance a dvouletá lhůta pro volné rozšiřování rozmnoženin předmětů ochrany oprávněně pořízených před účinností navrhovaného zákona, k nimž se ochrana obnovuje, je dostatečnou zárukou uplatnění práv třetích osob, které nabyly tato práva před účinností navrhovaného zákona v dobré víře, že užívají díla volná. Tuto delší lhůtu však nelze poskytnout u jiných způsobů užití, neboť u nich není možné spolehlivě rozlišit užití zahájená a užití připravovaná před nabytím účinnosti zákona.

V souladu s evropskou úpravou návrh zákona zavádí nové předměty ochrany, zejména v oblasti práv souvisejících s právem autorským a právo sui generis, dále ve vztahu k některým již existujícím předmětům ochrany přiznává širší rozsah chráněných práv. Proto návrh upravuje v odstavci 4 důsledky, které jsou s tím spojeny. V souvislosti se změnou doby trvání práv k audiovizuálnímu dílu a prodloužením doby ochrany z 50 na 70 let, obnovuje se doba trvání majetkových práv autorských u audiovizuálních děl a nově je chráněno právo výrobce zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla zveřejněného po 1. 1. 1950. Za výrobce českého zvukově obrazového záznamu audiovizuálního díla zveřejněného v době od 1. 1. 1950 do 31. 12. 1964 se považuje Národní filmový archiv. Za výrobce zvukově obrazového záznamu audiovizuálních děl zveřejněných v době od 1. 1. 1965 do 31. 12. 1991 a v návaznosti na dosavadní úpravu, podle které vykonává autorská práva k těmto filmům Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, se považuje tento fond.

Právo hospodaření s originálními nosiči těchto záznamů jako s archiváliemi, náležejícími až dosud Národnímu filmovému archivu, zůstává nedotčeno.

Ustanovení odstavce 4 věty prvé se použije přiměřeně též pro nově chráněné právo sui generis zhotovitele databáze k jím zhotovené databázi, avšak ochrana se týká jen databází zhotovených maximálně 15 let před účinností navrhovaného zákona, tedy těch, u nichž patnáctiletá lhůta počítaná od zhotovení, popř. od zpřístupnění veřejnosti, dosud neuplynula.

Je oprávněným nárokem dosavadních organizací hromadné správy autorských práv, jimž bylo uděleno oprávnění podle  § 5 zákona č. 237/1995 Sb., který se navrhovaným zákonem zrušuje, a současně i zájmem předkladatele návrhu, zachovat nepřerušený výkon svěřené správy práv fungujícími ochrannými organizacemi. Obsah a rozsah dříve udělených oprávnění je však ministerstvo povinno v zákonem stanovené lhůtě podle odstavce 7 uvést do souladu s navrhovanou úpravou.

V odstavci 8 se upravuje ukončení správního řízení zahájeného před účinností navrhovaného zákona.

 

K  § 107

 

V ustanovení  § 107 upravuje návrh vztahy s mezinárodním prvkem v tradičním pojetí. Navrhovaná úprava se v podstatě neliší od dosavadní platné úpravy.

Oproti platné právní úpravě se výslovně v odstavci 5 stanoví podmínky působnosti zákona i na zvukové záznamy zahraničních výrobců, aby se tak zamezilo nesprávnému výkladu, že práva zahraničních výrobců zvukově obrazových záznamů nejsou na území České republiky chráněna.

Obdobně je třeba výslovně stanovit, že působnost zákona v režimu odstavce  § 5 se vztahuje i na zvukově obrazové záznamy, rozhlasové a televizní vysílání a nové předměty ochrany zde uvedené.

Pro účely harmonizace se směrnicí 93/83/EHS se výslovně upravuje působnost autorského zákona na satelitní vysílání, jestliže má vysílatel sídlo na území České republiky, i když vysílá stanicí umístěnou mimo území České republiky nebo opačně.

 

K  § 108

 

Navrhovaná změna koresponduje s návrhem nové právní úpravy, která připouští pouze převoditelnost majetkových práv souvisejících s právem autorským, s výjimkou majetkových práv výkonných umělců. Z tohoto důvodu je třeba, aby tato převoditelná práva bylo možné i ocenit; jako vhodný a použitelný se v tomto případě jeví režim oceňování práv průmyslových a práv k ochranné známce. Navrhovaný počet let užívání odpovídá době trvání těchto práv podle nově navrhované právní úpravy.

Nepřevoditelná a proto i neocenitelná zůstávají majetková práva autorská a majetková práva výkonných umělců.

 

K  § 109 a 110

 

Navrhovaná změna odpovídá koncepci ochrany autorského práva a práv souvisejících s autorským právem, kterou návrh autorského zákona pojímá. Lépe vystihuje skutkovou podstatu trestného činu, kterého se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, výkonu výkonného umělce, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání a k databázi.

V teorii i praxi je shoda o tom, že v současném  § 152 jde o trestněprávní normu s blanketní dispozicí, kde se uplatní zásada, a to i vůči cizinci, že zákony zavazují každého, i když je nezná, neboť tu nejde o omyl skutkový, nýbrž o omyl právní. Obdobnou úpravu skutkových podstat obsahuje trestní zákon, pokud jde o ochranu průmyslového vlastnictví.

 

Návrh na změnu zákona o přestupcích volí jinou skutkovou podstatu a jako přestupek bude kvalifikováno takové jednání, jestliže někdo neoprávněně užije autorské dílo, umělecký výkon, zvukový či zvukově obrazový záznam, rozhlasové nebo televizní vysílání nebo databázi. Také toto ustanovení je normou blanketní a obdobnou úpravu přestupku obsahuje i přestupkový zákon, pokud jde o ochranu průmyslového vlastnictví.

 

 

K  § 111

 

Navrhovaná terminologická změna v živnostenském zákoně odpovídá změněné terminologii v návrhu autorského zákona. Podle navrhované právní úpravy se dosavadní hromadná správa autorských práv označuje za kolektivní správu práva autorského a práv souvisejících s právem autorským.

 

K  § 112

 

Z hlediska příjemce považuje například dosavadní auditorská praxe na úseku daně z příjmu zřejmě správně povinný a autorský výtisk za zdanitelná plnění; k odstranění jakýchkoli pochybností v tomto směru je potřebné toto upravit výslovně. V souladu s navrhovanou právní úpravou mění se pak pouze označení autorského výtisku na autorskou rozmnoženinu, aby tak též terminologicky byl postižen fakt, že se nejedná pouze o autorské rozmnoženiny tiskové, ale i o rozmnoženiny zvukového záznamu, jako jsou například MC a CD.

 

K  § 113

 

Vzhledem k tomu, že v návrhu autorského zákona není výrobce audiovizuálního díla definován a výrobce zvukově obrazového záznamu, který v návrhu autorského zákona definován je, není totožný s výrobcem audiovizuálního díla, je nezbytné v důsledku terminologických změn v návrhu autorského zákona i nově definovat pojem výrobce audiovizuálního díla jen pro účely zákona o audiovizi.

 

K  § 114 až 116

 

Vzhledem k tomu, že zákona o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných obsahoval vedle hmotněprávní úpravy i dílčí novely jiných zákonů, je třeba zrušit pouze část I, kterou plně nahrazuje návrh autorského zákona. Současně je třeba zrušit dílčí novelu platného autorského zákona, kterou obsahuje ve své části druhé ( § 37) zákon č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů. Ze stejných důvodů se navrhuje zrušit  § 26 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání.

 

K  § 117 a 118

 

Ustanovení  § 117 obsahuje obvyklé zrušovací ustanovení a  § 118 obsahuje návrh nabytí účinnosti nové právní úpravy.

 

V Praze dne 15. listopadu 1999